Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou.
Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul), ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku).
V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII.
Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy. Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježíše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého poslání a jemuž patří významné místo v duchovním vývoji lidstva.
Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické filozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem).
Tvůrce přitom částečně odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.). Pasoliniho neorealistický styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se jako osamělý "revolucionář" snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Starobylá Judea tu není zobrazená jako legenda; vyprahnutá země, ubohé chatrče pastýřů a kamenný palác ohromují svojí prvotní divokostí.
Kristus je nad tento ubohý svět povznesen, je to člověk, přicházející v roztrhaném plášti a sandálech na zaprášených nohách napravit svět plný předsudků, krve a strachu. Použitím dokumentarizujícího stylu, dynamické ruční kamery, neherců (jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v úlohe Krista) a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu.
V hudební rovině a obrazové kompozici cituje mýtus a přirovnáváním zpřítomňuje a mýtizuje "realitu". Pokouší se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy asketicky čistou černobílou tonalitou, zdůrazněnou znakovým použitím ticha, detailů tváří a linie krajiny.
