Detektivka a ekoaktivismus. Rozhovor s Petrem Odo Macháčkem a Zdeňkou Brychtovou o hře Nulorožec

Co je pro vás v divadelní hře Nulorožec nové? Čím se liší od jiných nedávných her Divadla Kámen?

Petr O.: Už roky tvoříme hry na základě nejsoučasnější české literatury vzniklé v několika posledních letech. Myslím, že tentokrát jsme se ještě více, než je u nás obvyklé, přiblížili k rozhraní mezi divadelním představením a literárním večerem. Divadlo převažuje, ale přímé čtení textů z knihy ho doplňuje výrazněji než v předchozích hrách. Možná to bude tím, že rozkoš při četbě Petra Stančíka přesahuje obvyklé úrovně rozkoše, a nechtěli jsme se jí vzdát.

Zdeňka B.: Myslím, že je tam větší volnost a uvolněnost v hereckém projevu. Což ale často přichází s konkrétními herci, takže se to tady tak nějak uvolněně sešlo. A také myslím, že se zde více používá „light design“. Na poměry našeho komorního prostoru a běžné práce se světly je toto opravdu velmi, řekla bych, až revoluční. Světla si řídíme samy z jeviště, tedy my 3 herečky. Můžeme, nebo dokonce musíme – protože je to součástí režijního konceptu – intenzitu i množství světel uzpůsobovat a korigovat podle okamžitých dojmů, zdání, vizí.

Každá se tří hereček má během představení několik rolí a v některých rolích se herečky střídají. Co tím sledujete?

Petr O.: Každá z hereček má jasně přiřazenou jednu základní postavu, která ji ukotvuje v příběhu a prostoru, a zároveň se všechny tři střídají v hraní dalších postav. Tyto další postavy jsou natolik vyhraněné, řekněme dokonce až démonické, že by je těžko dokázala stvořit jediná herečka nebo jediný herec. Díky tomu, že například překrásnou a zároveň odpornou environmentalistickou guruini Patricii Metylounovou představuje každou chvíli jiná herečka, se na tuto ženu můžeme střídavě dívat ze tří různých perspektiv, a potom si můžeme ve svém vědomí či nevědomí poskládat dokonalejší představu – o Patriciině vnějšku i vnitřku, těle i duši.

Zdeňka B.: Petr s tímto násobením jedné postavy už několikrát pracoval. Například ve hře Motýlí ú-křik nebylo ztrojení, ale zdvojení postav. Myslím, že je to zajímavá režijní i herecká metoda, která je inspirativní, herci se mohou vzájemně ovlivňovat, ale třeba i popichovat. Nemyslím, že by to jeden herec neuhrál, musel by to být však geniální herec, který dokáže do jedné postavy dostat jak vše osobní, tak vše společenské, tak vše vesmírné. Nebo alespoň většinu toho. I ti největší borci to podle mě dokáží tak z 50%.

Hra Nulorožec působí dojmem, že je více akční a že má výraznější děj než například Můj bratr mesiáš nebo Dešťová hůl. 

Petr O.: Knižní předloha má totiž také výrazný děj, mistrně zkomponovaný z mnoha linií a motivů. Do divadla přirozeně není možné všechny dějové linie zahrnout, ale snažili jsme se přenést komplexitu a geniální provázanost vyprávění na jeviště v co největší míře. Román Nulorožec je podle mého názoru neuvěřitelně zdařilou kombinací silné dějovosti, estetické kvality textu a jemného tkaniva překvapivých i do hloubky jdoucích významů. Naše provedení z toho všeho vychází, zároveň se od toho všeho osvobozuje a oklikou se k tomu všemu vrací divadelními prostředky, se všemi jejich přednostmi i slabinami.

Zdeňka B.: Možná tak působí právě tím častým střídáním čtení, hraní, přechodů a také v podstatě improvizovaným světelným doprovodem. Pokud bychom totiž my herečky seděly v kabině a viděly celek, svítily bychom úplně jinak. Možná opatrněji. Takhle se vlastně snažíme si představit, jak to asi z hlediště vypadá. Například intenzitu svícení opravdu tak nějak tipujeme. A já, jelikož mám svícení a používání světel na divadle ráda, věřím, že to celkovému dojmu a jisté akčnosti a výraznosti velmi pomáhá. Nejen samo svícení, ale právě i nádech náhody.

O čem vlastně kniha a samotná inscenace je?

Petr O.: To se samozřejmě nedá vyjádřit slovy, ale pokud se mám – marně – pokusit formulovat svůj pocit, vyjádřil bych to takto – kniha i hra jsou o detektivním hledání černého jezera uprostřed nenápadné západočeské krajiny. Černého jezera, které všichni hledáme, každý svým způsobem a podle svých omezených schopností.

Zdeňka B.: Kniha je úžasně chytře poskládaná a čtenář opravdu chvílemi neví, co je fikce a co je historická skutečnost. A tento kontrast je tak špičkově vyvážený, že je to opravdu dílo! Zároveň je výborně strukturovaný a celý obalený dostatečnou dávkou nadhledu/nadsázky/ironie a otevírá docela zajímavá témata. Myslím, že to má s hrou společné. Hra se více zaměřuje na jedno z témat knihy, což je ekoaktivismus – v jehož důsledku je nějaké vnitřní, sobecké přesvědčení (byť myšlené smrtelně vážně a upřímně) zásadnějším motorem ke konání „obecného dobra“ než obyčejný trapný zdravý selský rozum. Jak příznačné a aktuální pro dnešní dobu…

Hra obsahuje i odkazy na cyklus obrazů Jana Preislera s motivy Černého jezera. Je možné tyto obrazy někde vidět?

Petr O.: Jeden z nich visí ve Veletržním paláci. Právě jeho popis, ostatně přesně podle knihy, se prolíná celou hrou. Existuje několik dalších Preislerových obrazů a studií s podobnou tematikou. Ovšem cyklus, který je detailně vykreslen v románu a na který při divadle narážíme, je autorovou fikcí. Celý román a celá naše inscenace se pohybují kolem hranice skutečnosti nebo toho, co je za skutečnost obecně považováno, a fikce nebo toho, co je obecně považováno za fikci.

Zdeňka B.: Já bych ten neexistující cyklus ráda viděla. Ono je to v té knize opravdu tak geniálně a uvěřitelně popsáno, že jsem si docela důkladně googlila, zda to opravdu existuje. Ale bohužel!

Foto: Vlasta Wanková