Recenze: Inscenace Máma propojila plast, sklo, květiny a dopisy do emocionálního trychtýře
Když Tereza Dočkalová vstoupila na jeviště v domácím triku, v kraťasech a se třpytkama na obličeji, divák zatím moc netušil, co se bude dít. Mezitím mohl prozkoumávat scénografii. Ta toho obsáhla poměrně hodně – stěnu, ze které se stalo během představení několikát promítací plátno, piano, květiny trčící z plastových flašek od Coca-Coly, lahví od vína, dřevěnou skříň s holinkami, plátěnkou, motýlými křídly a také v plakátem matky a dcery, jenž byl zbaven jejich obličejů.
Foto: Martin Špelda
Po chvíli se na scéně rozpoutal dramatikcký příběh osmadvacetileté Olji, která si chce přečíst dopis, který ji adresovala její matka. Ta zemřela přesně v tomto věku. Před smrtí přitom napsala čtyřiadvacet dopisů, ke každým Oljiným narozeninám jeden. Zbýval ji ten poslední… Na jevišti se tak střídaly výbuchy smíchu, něhy, pochopení s výbuchy smutku, vzteku a agrese. Piano vystřídal rap, tlumené světlo vystřídalo diskotékovou nálož barev a naopak.
Foto: Martin Špelda
V divadelní hře Máma se sice promítly narážky na Rusko a obecně ruskou vládu, nýbrž celá inscenace byla především protkána komplikovaným vztahem matky a dcery. Což se podle nás podařilo ztvárnit Tereze Dočkalové na výbornou. Emocionální vyznání hlavní hrdinky podporovala nevinným zpěvem a hrou na piano Rosalie Malínská. Část hudby vznikala jako improvizace během děje na podkladech a aranžích skladatele Jana Šikla. A v neposlední řadě propracovaná audio-vizuální složka podtrhla silný zážitek odehrávající se na jevišti, který dýchl i na diváka v poslední řadě publika.
Foto: Martin Špelda
Foto: archiv Divadlo pod Palmovkou (Martin Špelda)
