Stavba D1 na divadelních prknech. Slovenské komorní divadlo Martin uvedlo inscenaci o kontroverzní dálnici
Těžko uvěřit tomu, že má někdo s dálnicí D1 ještě větší starosti než Česká republika. Stačí se však podívat k našim východním sousedům, abychom zjistili, že může být ještě hůř. Slovenská 'dé jednička' se začala stavět již v roce 1972, aby propojila dvě metropole na opačných stranách země - Bratislavu a Košice. Dodnes se jí však nepodařilo dostavět. Stala se tak symbolem sisyfovského úsilí a synonymem nesplněného snu.
Slovenské komorní divadlo Martin se rozhodlo pojmout příběh nejdiskutovanější slovenské dálnice jako námět pro svou inscenaci D1 (pracovní název). Popisují jej jako příběh za snem, touhu po spojení, pokroku a prosperitě. V dálnici, jejíž dokončení se každým rokem stává větší utopií, vidí symbol politický, hospodářský, kulturní i poetický. Hovoří o ní s romantickým nádechem, používá divadelní symboly a ústředním tématem dělá vztah mezi imaginárním srdcem Evropy a otcem, ať už je jím myšlen kdokoliv.
Stejně jako se postupně staví dálnice D1, tvoří se také inscenace samotná přímo před zraky diváků. Herci si tady totiž na tvůrce nehrají, ale skutečně se jimi stávají. V průběhu celé hry odlévají sádrová písmena, prostřednictvím kterých následně vytváří nápisy. Ty postupně zaplňují prostor nad scénou, zlověstně visí na hřebících s vidinou potenciální katastrofy ve formě ulomení některého z písmen a jeho potenciálního pádu na hlavy účinkujících.
Inscenace zkoumá mnoho aspektů stavby dálnice. Od neustálého posunování termínu dostavby, přes ovlivňování životního prostředí až po nutnost vystěhování těch, kteří se k vlastní smůle ocitli na místě plánované D1. Dálnici přibližuje nejen jako spojnici mezi dvěma slovenskými metropolemi, ale také jako prostor pro politické sliby, předvolební kampaně či příležitost pro příjezdy slavných zahraničních hostů a domácích kapel. Jednotlivé úseky totiž skutečně jezdili otevírat celosvětové i místní superstar. Za všechny inscenace hovoří o Claudii Schiffer či o Jožo Rážovi, frontmanovi kapely Elán.
I když se může téma zdát zejména technicistní, herci jej podávají místy až básnickým jazykem. Hrají si s nekonečným řetězením asociací, neobvyklými kombinacemi, emočními výjevy i folklórními prvky. Podobná poetičnost se objevuje také v pohybové stránce. Konstruktéři se nespokojí s klasickým rytím lopatou do země.
Hra je samozřejmě cílená zejména na lokální, tedy slovenské publikum. Jen to může zřejmě odhalit veškeré skryté významy, za obrazná označení doplnit konkrétní tváře a za prázdná hesla danou politickou figuru. Vzhledem k tomu, jaké má však Česká republika problémy se svou vlastní D1, je text velmi dobře uchopitelný i pro českého diváka, který jej posouvá a zrcadlí si do něj svou vlastní zkušenost s nejkontroverznější českou dálniční spojnicí.
Foto: Braňo Konečný
