Večírek pro uzavřenou společnost. Suchánkův debut tratí na specifickém smyslu pro humor
Každému z nás něco říkají srazy s bývalými spolužáky ze základní nebo střední školy. Přátelská objetí, opakování dnes už prázdných gest, stokrát ohrané vtipy, které zazněly na cyklistických výletech nebo lyžařských výcvicích, nebo kradmé pohledy na první lásky. A právě tak divák vnímá i Večírek.
Je to party, kterou si užije jen uzavřená skupina lidí. Nikdo jiný její vtip a kouzlo nemůže chápat. Nikdo jiný se nemůže vžít do problémů, které bublají pod povrchem společenské přetvářky, která jde s podobnými akcemi ruku v ruce. Pro ostatní vlastně působí trapně. V tomto vystihl Suchánek atmosféru dokonale.
Ale ve všem ostatním kvůli tomu logicky Večírek pokulhává. Ačkoli se na plátně potkávají české komediální hvězdy jako Jiří Langmajer, Marek Taclík nebo Nela Boudová, jejich vzájemná chemie tentokrát nefunguje. Vypadá to, jakoby herci hráli pro sebe a byli skutečně jen na srazu. Nepromlouvají k publiku, jen sami k sobě. Režisérsky i scenáristicky je tak Večírek jednoduše nezvládnutý.
Režisérova terapie
Poměrně jednoduchá zápletka by se hodila spíš na divadlo než na plátna v kinosálech. Film se totiž v podstatě odehrává jen na dvou místech – na večírku, kde se po letech sejde skupina spolužáků a kde zjistí, že jeden z nich se už nedostaví a při jízdě v autobuse. Jde tedy spíše o konverzační komedii s prvky tragiky, která by daleko lépe vyzněla při přímém kontaktu s diváky. Možná.
A možná ani tam by podobný drobnohled do Suchánkova nitra nefungoval. Z mainstreamového baviče se totiž pro tuto příležitost stal režisér, který se snaží publikum pobavit svým vlastním vnímáním zábavy. Jeho debut tak působí jako zpověď člověka, který celý život dělal něco, co mu nebylo vlastní.
Při sledování snímku se vlastně cítíte, jako když sedíte v hospodě s člověkem, který pobaveně vykládá vtip za vtipem a hlasitě se směje. Za to vy jen křečovitě zvedáte koutky, protože jeho humor hold není pro vás. A to je u komedie vždycky špatné znamení.
