Když lidská krutost předčí i upírský teror. Švandovo divadlo odstartovalo pokoronavirovou sezónu inscenací Ať vejde ten pravý
Když v roce 2004 vydal Švéd John Ajvide Lindqvist svou románovou prvotinu Ať vejde ten pravý, okamžitě se stal příběh s upíří tématikou senzací. Ocenění si vysloužil zejména díky originálnímu příběhu, který se nezaměřuje jen na témata spadající do hororového žánru, ale řeší také existenciální úzkost, izolaci, alkoholismus, šikanu či pedofilii. Kniha byla přeložena do řady světových jazyků, natočeny byly dva filmy a vznikla také divadelní adaptace, jejíž autorem je Jack Thorne, který se nejvíce proslavil spoluprací s J. K. Rowlingovou a Johnem Tiffanym na původním scénáři Harry Potter a prokleté dítě, za který získali prestižní cenu Tony.
Divadelní hra Ať vejde ten pravý se ve světové premiéře poprvé představila v roce 2013 ve skotském Národním divadle. V roce 2021 ji na svých prknech uvedlo Švandovo divadlo jako svou první premiéru po květnovém znovuotevření. Inscenace láká na kombinaci severské detektivky a upírské romance. Především jde ale o psychologické drama, které nabízí silný příběh a nekonvenční pohled na upírskou tématiku. Diváci se nedočkají krvežíznivého hraběte Dráculy, ale osamělé upírky Eli, kterou propojí s chlapcem Oskarem pocit izolace a vyřazenosti ze společnosti.
Není to však upíří teror, který by hrál v inscenaci prim, byť je divák svědkem hned několika vražd za účelem nasycení mladičké upírky. Mnohem více tuhne krev při scénách zachycujících brutální šikanu, s níž se Oskar potýká na denní bázi, aniž by měl člověka, který by se za něj postavil. Spolehnout se nemůže ani na svou matku – alkoholičku, která se nesmířila s rozchodem s jeho otcem. Upíří téma tak najednou nevypadá nijak děsivě. Jak říká režisér inscenace Jan Holec, lidská krutost je schopna předčít tu upírskou.
Kromě silného příběhu se inscenace Švandova divadla může opřít o výborné herecké výkony obou hlavních představitelů. Herecký talent Denisy Barešové, který naposledy předvedla v seriálu Kukačky, na živo v divadle nijak neztrácí a statečně ji sekunduje také Oskar Hes, jenž z jeviště téměř nesejde, přesto zvládá leckdy i fyzicky náročné scény s naprostou uvěřitelností. Pochmurný příběh, který jen místy prosvětlí paprsky roztomilosti při nesmělém navazování vztahu mezi upírkou a šikanovaným Oskarem, umocňuje i scéna inspirovaná sídlištní kulturou Stockholmu 80. let 20. století. Šedivé kulisy vytvářejí pocit uzavřeného světa, v němž není před utrpením a zkázou úniku. Atmosféru dokresluje i působivá hudba Jiřího Hájka.
Kniha Ať vejde ten pravý má velký příběhový potenciál a samozřejmě je škoda, že během inscenace není dostatek času na detailnější propracování některých postav i situací. Zasloužil by si to přinejmenším Hakan, muž, se kterým Eli žije a který pro ni zabíjí. Právě tato postava je mezi knižními fanoušky velmi diskutovaná a kontroverzní, v divadelní hře její 'kouzlo' spíše bledne. Hororová a kriminální linka se také z příběhu spíš vytrácí. Bát se určitě nebudete, i když nechybí spousty krve.
Přesto stojí inscenace Švandova divadla za pozornost. Na první pohled jednoduchý příběh v sobě totiž ukrývá mnohem silnější poselství, než se může na první pohled zdát. Třeba že v každé době, i když existuje nějaké 'vyšší zlo', bychom neměli zapomínat na své chování. Jinak se může stát, že se kdejaké 'monstrum' bude moci pyšnit vyšším morálním kreditem než my samotní.
Foto: Patrik Borecký
