Chicagský tribunál je dalším svědectvím o Sorkinově citu pro politické drama
Spiknutí, podněcování ke vzpouře a další obvinění souvisejí s demonstrací proti válce ve Vietnamu. Slavný proces s takzvanou Chicagskou sedmičkou posloužil jako skvělý námět pro drama ze soudní síně. A jen málo autorů jej mohlo zpracovat tak umě jako americký scenárista a režisér Aaron Sorkin. Zkušený harcovník na poli hollywoodských dramat nechal vzpomenout na své nejslavnější texty a spolu se silnými dialogy a pečlivou prací s atmosférou posunul na další úroveň i svoje schopnosti na režisérské židli.
V roce 1968 do Chicaga mířily desítky tisíc lidí, aby pokojně protestovaly proti Vietnamské válce na sjezdu demokratů. Klidná demonstrace v atmosféře končících 60. let se změnila ve vlnu násilí a střetů s policií. Osm organizátorů protestů (následně zredukovaných na sedm) po incidentech v ulicích stanulo před soudem, který se kvůli průběhu a postoji prokuratury včetně soudce vyvinul v jeden z nejznámějších procesů v historii.
V mixu charakterů spolu s tíživým kabátem zaujatého soudu nelze nevzpomenout na prvky z takových filmových klenotů, jako je Lid vs. Larry Flynt, již zmíněný snímek Pár správných chlapů, nebo na nezanedbané a inteligentní dialogy, kterých se Sorkin úspěšně "dopustil" v minulosti. Ať už to bylo Západní křídlo, Newsroom (kde s nádechem lehkého patriotismu nastínil práci novinářů fiktivní zpravodajské stanice) nebo Sociální síť. Sorkin miluje velké kauzy, speciálně dle skutečných událostí. Jeho argumentační pře mezi zarytými protivníky i lidmi na jedné lodi působí jako živá voda ve světě kinematografie, který se čím dál častěji uchyluje k plytkým textů a efektům s gigantickým rozpočtem.
Při troše nadsázky by Aaron Sorkin mohl podobná díla servírovat s několika obstojnými herci téměř na koleni, tedy bez velkého rozpočtu a pompy spojené s pozlátkem kolébky filmu v USA. Chicagský tribunál je stále velmi americký a vlajku s pruhy a hvězdami lze cítit z každé druhé scény. Na druhé straně ale tento častý nešvar Západu tematicky mezi soudce a obviněné zapadá. Koneckonců válka ve Vietnamu je konflikt, který zůstává v mnohých Američanech z pochopitelných důvodů hluboce zakořeněný. Scenárista a režisér upustil od lineárního vyprávění a dynamiku děje doplnil nejen o zásadní dramatické momenty, ale i chvíle, kdy zpochybňujeme záměry kladných hrdinů celého příběhu. Autor odmítá černobílý svět a jeho kontury odhaluje v přesně načasované době, aby působily na diváka a dokreslovaly jeho text. Právě takové momenty posouvají Sorkina režijně, a i když jeho Velká hra rozhodně nebyla zklamáním, v Chicagském tribunálu ji překonává.
Tom Hayden v podání oscarového výherce Eddieho Redmayna
Samozřejmě i v povedeném dramatu najdeme možné vady na kráse. Soudce v podání Franka Langelly je zřejmě záměrně přehrávaný a až negativně výrazný. Je to snad jediná věc, ve které Sorkin užil dramatu ve špatném slova smyslu. Jako trochu zbytečná (ačkoliv bezpochyby dějinně nezbytná) se pak jeví příběhová linka s politickým aktivistou Bobbym Sealem, který je obviněn spolu se sedmičkou demonstrantů a během procesu výrazně diskriminován. Snímku ale zřejmě sloužil i jako důležitý výrazový prostředek v souvislosti s rasovou nesnášenlivostí, spojení s Černými pantery a porušováním lidských práv.
V neposlední řadě ale Sorkin pochopitelně těží z výborného obsazení. Sacha Baron Cohen, Eddie Redmayne, Michael Keaton, Frank Langella, Yahya Abdul-Mateen II, Joseph Gordon-Levitt nebo Mark Rylance a další totiž přesně naplňují svou úlohu. Se svými postavami pracují jako tým, emoce až na výjimky divákovi nevnucují a působí uvěřitelně. Veškerá herecká ega jsou podřízena jednotnému výsledku. I proto (i když kvůli slabé produkci způsobené koronavirovou krizí je možné, že se tak stane) nebudou jednotlivci kandidáty na Oscary tak výraznými, jako je bezpochyby režisér a scenárista Sorkin. I to by indikovalo uvědomění akademiků, že skutečně nesmrtelnými jsou ve filmu hlavně příběh, charaktery a jejich vzájemný dialog.
