Legendární filmy ženských režisérek, které by si zasloužily více pozornosti a stojí za zhlédnutí

Cleó od pěti do sedmi (1962) 

Režisérka Agnes Varda byla osobností filmového průmyslu. Řada jejich filmů získala prestižní ceny. Tento snímek byl kritiky velmi oblíbený a zachycuje absolutně chronologicky dvě hodiny života mladé Pařížanky, která se obává, že má rakovinu a brzy se má dozvědět výsledky vyšetření. V parku potká vojáka Antoina, se kterým mluví o všem možném, o vážných věcech a věnuje mu svou důvěru.  

Agnes Varda zemřela v březnu loňského roku a posmrtně byl představen její poslední, dokumentární snímek Varda podle Agnes, kde sděluje své zásady při přístupu k tvorbě filmu: inspiraci, tvořivost a sdělnost.      

Piáno (1993)  

Snímek oceněný třemi Oscary, romanci uprostřed novozélandské pustiny, natočila režisérka Jane Campion, která má zálibu v nekonvenčních ženských charakterech. Diváci ji budou znát nejspíše především díky hvězdně obsazenému Portrétu dámy s Nicole Kidman a Johnem Malkovichem. Ten se však nedočkal takového úspěchu jako Piáno.

Němá Ada přijíždí s nemanželskou dcerkou Florou za svým novým mužem, se kterým se však neshodne. Její velkou vášní je hra na klavír, který si z Anglie přivezla. Ten však odkoupí Baines, který se do Ady zamiluje a za zády jejího manžela s ní má poměr. Hlavní roli si zahrála Holly Hunter po boku Harveyho Keitela a Sama Neilla.  

Sedmikrásky (1966) 

Na našem seznamu nesmí chybět snímek české režisérky Věry Chytilové. Hlavní hrdinky Marie a Marie (do obou rolí Chytilová obsadila neherečky) se rozhodnou být zkažené, jelikož je taková i společnost okolo nich. Postupně si uvědomují, že i přes všechno to špatné co již udělaly, si jich lidé stále nevšímají. 

Tento film překvapil nejen publikum, ale také kritiku a politické kruhy, jelikož se absolutně odlišoval od tehdejší filmové produkce. S podobným pojetím přišla autorka i ve filmu Ovoce stromu rajských jíme z roku 1969.  

Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975) 

Chantal Akerman, jedna z nejvýznamnějších evropských režisérek své generace. Charakterizuje ji především minimalistický styl, pracuje se statickou kamerou, středně dlouhými záběry a monology či mlčením. Její filmové postavy jsou většinou odcizené ženy v kontextu všedních událostí. 

Jeanne Dielmanová si přivydělává přijímáním pánských návštěv ve svém bytě. Těsně ke konci snímku však dojde k události, která její život ovlivní. Více než tříhodinová dálka snímku ukazuje jiný, zajímavý a rozhodně ne špatný způsob, jak se dá natočit film.   

Ztraceno v překladu (2003) 

Oscary oceněný scénář a nominace v dalších třech kategoriích – to se režisérce Sofii Coppola s tímto filmem podařilo. Příběh dvou Američanů, kteří se ocitnou v Tokiu, městu jiné kultury, zvyků, cizích lidí, jejichž jazyku ani jeden z nich nerozumí. Náhodné setkání ve stejném hotelu, několik společných dní jim pomohou, aby se v neznámém prostředí cítili lépe.  

Scénář Coppola napsala přímo pro Billa Murrayho, jenž si zahrál hlavní roli, postavu Boba. Rovnocennou hereckou partnerkou mu byla Scarlett Johansson. Murray za svůj herecký výkon dostal Zlatý Glóbus a oceněn byl rovněž scénář a Ztraceno v překladu ovládlo i kategorii nejlepší film – muzikál nebo komedie.   

Malé ženy (2020)