Kaiserovy herecké etudy, bytové psychologické komedie a tanec v časných ranních hodinách - v Jihlavě to v pátek žilo...
Včera večer další zajímavé rozjímání nad tím, kde jsou vlastně hranice dokumentu a fikce, co je to hraný dokument, kde přestává být hraný a začíná být dokumentem...v mrňavém sále Dukly, přecpaném k prasknutí (místo nebylo ani na schodech ani těsně pod promítacím plátnem) se promítaly dva české filmy, jeden krátký a jeden dlouhý, na první pohled zcela odlišná témata, které se ale dohromady nakonec krásně protnuly a na úvodem položenou otázku poskytly poměrně vyčerpávající odpověď.
Student FAMU Viktor Portel představil krátkou studentskou etudu nazvanou enigmaticky „Kaiser Kanner Dirigent“, své studentské cvičení na téma „hraná etuda v ateliéru“. Oldřich Kaiser v ní rozehrává one man show na bázi nedokončeného Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna. Hranice mezi realitou a fikcí se v něm rozmazává v tlumeném světle famáckého ateliéru, Kaiser možná hraje sám sebe a možná nehraje vůbec a výsledek je (zvláště vezmeme-li v úvahu, že se jedná o studetnský film) nadmíru působivý. Zcela z jiného soudku je hodinový snímek „Lucie“ režiséra a scénáristy Bohdana Karáska. Večírek několika mladých lidí v anonymním a přece tak povědomém panelákovém bytě byl natočen na základě „improvizovaného scénaře“ - dějová linka byla jasná, ale jednotlivé dialogy byly s herci neustále konzultovány, pozměňovány, přepisovány...takže scénář byl nakonec hotový až ve chvíli, kdy byl hotový celý film, jak poznamenal režisér. Velká část kouzla filmu spočívá také v charismatu představitelky titulní Lucie, Petry Nesvačilové (která je sama navíc dokumentaristkou, přestože je známá hlavně svými rolemi v hraných filmech). Dokumentární je především způsob lineárního vyprávění, kamera, absence zvukového doprovodu – zkrátka prostý záznam situace, která sice není „reálná“, ale realitu zobrazuje více než věrně. Realita naší osamělosti a touhy po lásce a blízkosti je ve filmu stejně jako v životě (dle režisérových slov) směšná a dojemná zároveň – a u Lucie se tak můžete skvěle pobavit i se nechat dojmout.
Jak všichni víme, festivalový život není jen o filmech...v důsledku požáru festivalového stanu (nějaká souvislost s hořícím keřem ve znělce?) se tančírna, kterou má na starosti většinu času pražské Café v Lese, přesunula do prvínho patra DKO. Zábava byla, abychom tak řekli, velmi velmi živá...my odcházeli, když už noc byla spíše ráno, a vypadalo to, že odcházíme skoro jako první. V Jihlavě to zkrátka žije, škoda, že dneska už naposled...
