Mňaukosféra v nedohlednu. Filmová verze Cats je umělým strašákem na zlobivé děti a milovníky Webberových muzikálů
Režisér stojící za úspěchy Dánské dívky, Královy řeči a koneckonců i Bídníků dal těm skutečným kočkám další důvod, proč nám drápky zrýt půlku stehna a kálet do krabic od bot. Adaptace slavného muzikálu Cats skladatele Andrewa Lloyda Webbera málem narazila kdysi už ve své původní, divadelní verzi. Nikdo si nedokázal představit, že by diváci chodili na příběh o kočkách, které volí tu nejlepší, aby dosáhla jakéhosi povznesení, dostala se do kočičí verze nebe a dosáhla nového života. Webberova hudba a produkce celé show však vystřelila Cats na vrchol muzikálové tvorby a právem zůstává v repertoáru divadel po celém světě.
Na rozdíl od Bídníků (nebo třeba připravované verze Čarodějky) je zfilmování tak umělecky specifického díla, které je postavené na skvělé divadelní produkci a úchvatné hudbě, nevděčným a těžkým úkolem. V časovém presu, který je pro filmaře každodenním chlebem, se pak logicky může proměnit v něco naprosto hrůzostrašného - tu pravou a nefalšovanou filmovou cat-astrofu.
Jellicles kočky v magický okamžik v roce soutěží o přízeň nejstarší a nejmoudřejší z nich. Ta na legendárním bále volí jednu jedinou, která si zaslouží cestu do Heaviside Layer a tudíž i nový život.
Krásné kostýmy, produkce a scéna. To je bohužel případ divadelní verze Koček, která se na plátna promítla jen minimálně. V Hooperově verzi najdete herce navléknuté do digitálních oblečků, kde jim jedničky a nuly z počítačů hýbou oušky a ocásky, jak se jim jen zlíbí. Nezbytně digitální je pochopitelně i voda tekoucí z lahve (!) a těžko říct, zda i choreografie nepodléhá sofistikovanému algoritmu. V něterých momentech se lidské ruce u koček schovají pod srst, v některých jsou hrdě na odiv publiku. A to jen jen zlomek z prvků, které se ztratily v časové tísni a editačním procesu.
Zmíněná choreografie, pochopitelně naprosto lidská a celkem i propracovaná, se ztrácí ve změti střihů a s trochou nadsázky stačilo tu či onu část jednou zatančit dobře a zbytek se už vymyslel v postprodukci. Je to velká škoda, protože například Francesca Hayward by své baletní dovednosti určitě uplatnila.
Smutným faktem je, že pokud přijde do kin divák Cats neznalý, pravděpodobně ho nikdo dlouho na žádný muzikál (a speciálně verze Koček) nedostane. Jistě, příběh je přitažený za vlasy a přehnaný, ale tak divadlo zkrátka někdy působí. Nepomáhá ani český doslovný překlad, kdy postavy o sobě mluví jako o kočičandách, které míří do mňaukosféry. Po cestě potkáte i Buřtorády a podobné patvary. To se to pak v závěru poslouchá, jak by správně měla být kočka oslovována (finále celého muzikálu).
Vysokou známku si pochopitelně zaslouží skvělá Webberova hudba, která obsahuje různé hudební motivy a variace a jejímž vrcholem není pouze nejznámější árie Memory. Celkem ucházející je i nová píseň Beautiful Ghosts, kterou napsal autor muzikálu Andrew Lloyd Webber se zpěvačkou Taylor Swift, a která se poprala o Zlatý glóbus (i když z boje o Oscary ji už studio stáhlo). Celkový obrázek ale ani Webber, který je otcem mnoha světových muzikálů, nezachrání a ve výsledku možná i přijde o potenciální fanoušky své práce.
Snímek Cats nikdy neměl vzniknout. Rozhodně ne v podivné verzi zaseklé mezi divadlem a filmem a s pořádnou porcí CGI. Muzikál není ani pro děti kvůli dvojsmyslům a podivným scénám, které nechcete doma vysvětlovat (kde se to Rebel Wilson škrábe..?), ani pro dospělé. Hvězdné obsazení musí už nyní hořce litovat, že si kočičí kabátek obléklo. Celkovou image asi nejvíc ilustruje jeden z herců, komik a moderátor James Corden, který ztvárnil Bustophera Jonese (ano, to je jeho jméno!). Ten uvedl, že slyšel o hrůzných recenzích a na film "se někdy podívá". Tak se asi taky někdy podívejte. Nejlépe doma v televizi za pár let a před spaním, aby vám to potom nebylo líto. Pokud vás skutečně zajímá příběh a hudba, vřele doporučujeme záznam z divadelního představení z roku 1998.
