Krátké rozhovory s odpornými muži se ztrácejí ve vlastním chaosu
Muži i ženy, akutně prožívající postmoderní existenciální krizi, hledají cestu ven ze své nejistoty, nezdravé fixace, osamocenosti a různých projevů úzkostí. A tak se pětice zoufalých osob setkává na terapeutickém výjezdu, kde se mentálně odhalují v psychologických cvičeních a konstelacích pod vedením zkušeného terapeuta. Terapeuta, který do skupinových sezení ochotně přibere i divácké osazenstvo.
Foto: KIVO, zdroj Divadlo Na zábradlí
Režijní duo Kristýna Jankovcová a Adam Svozil při tvorbě představení vycházelo z povídek významného amerického prozaika Davida Fostera Wallace. Stěžejním rozhodnutím bylo stanovení ústředního tématu, které by sjednocovalo jednotlivé vybrané příběhy - a tímto sdružujícím motivem se stala právě terapie. Jistě není náhodou, že terapeut v podání výborného Miloslava Königa svou podobou i svými skrytými vnitřními démony připomíná samotného Wallace.
Představení, ze kterého vaše vnitřní dítě bude brečet
Právě König se snaží najít propojení se subjekty terapie i s diváky, které aktivně oslovuje - ani jedno ovšem nevychází podle představ. Diváci jsou uvrženi do chaotičnosti a roztěkanosti myšlenkových pochodů účastníků terapie, kteří místo hlubšího poznání sebe samých jen více štěpí svou "odpornou" mysl a upadají do většího zoufalství. Určité povrchnosti nahrává i to, že jednotlivé osoby až na jednu výjimku zůstávají bezejmenné až do surrealisticky laděného konce.
Foto: KIVO, zdroj Divadlo Na zábradlí
I tato "roztěkanost" a anonymnost je možná příznačná pro to, na co sám Wallace ve svých dílech a rozhovorech upozorňoval - na snadnou rozptýlenost a nemožnost člověka trávit čas sám se sebou, ve vlastním (často trýznivém) vnitřním tichu. Wallacovy povídky jsou typické svými experimenty ve vypravěčských postupech a strukturaci textu. Tomu zůstává věrná divadelní adaptace v Divadle Na zábradlí, a to v dobrém i ve zlém.
Děkuji, jste skvělí! Někdo sice odešel… ale i to je komunikace!
Představení proto není vhodné pro ty, kteří nejsou seznámeni s osobou a dílem Wallace. Jeho otisk je v inscenaci věrohodný, autentický a dělá čest jeho dílu. Stejně tak i neuvěřitelné nasazení všech tvůrců. Na druhé straně - pro diváky neznalé, či s nepochopením nebo nezájmem vůči postmoderním experimentům, může být tato inscenace za hranou stravitelnosti. Na psychické dno si tak sáhnou nejen jednotlivé postavy, ale i přítomní diváci.
Foto: KIVO, zdroj Divadlo Na zábradlí
