Festival Divadlo navštívily Bergmanovy Persony. Dovezly snovou přehlídku existenciálních traumat
Švédský režisér, spisovatel a dramatik Ingmar Bergman patří k nejvýznamnějším autorským filmařům 20. století. Do své smrti v roce 2007, kdy v devětadevadesáti letech zemřel ve spánku, vytvořil pět desítek filmů a více než 120 divadelních her. Všechna jeho díla byla obvykle komorními dramaty, která se zaměřovala na psychologickou stránku jednotlivých protagonistů, kteří se potýkají se základními existenciálními otázkami, se smrtí či osaměním.
Režisér Jan Mikulášek se rozhodl vzdát poctu této legendě svou hrou, která nese název Persony a v Divadle Na zábradlí měla premiéru 6. prosince. Inspirací mu byly filmy Sedmá pečeť, Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků či Persona. Do známých postav Bergmannových snímků se převtělili herci Jakub Žáček, Jiří Vyorálek, Vojtěch Vondráček, Dita Kaplanová, Petra Bučková či Jana Plodková, kteří se vzájemně střídají nebo potkávají ve střídmě zařízeném pokoji.
Zhuštění dramat a point hned několika snímků Ingmara Bergmana do jednoho představení se od počátku zdá jako nadlidský úkol. Mikulášek si však nenechal svázat ruce známými originály a s materiálem zachází kreativním způsobem, který se nesnaží kopírovat svou filmovou předlohu. Jednotlivé příběhy svévolně kombinuje, jedna příběhová linie přechází v druhou, aby se vzápětí opět vrátila a naplno otevřela průchod dusivým emocím. Smutek, smrt, absurdno, bezmoc. Divákům je tíseň Bergmanových příběhů prezentována jak na běžícím páse, aniž by si stihli oddychnout.
Ve hře jako celku je však okamžitě znát, že zatímco na nějaké scény se bral velký zřetel, jiné působí jako krátká výplň, byť bezpochyby zajímavá a originálně pojatá. Zatímco třeba příběh herečky Elisabeth a její opatrovatelky Almy je skutečně silný a v divákovi doznívá ještě po představení, na jiné scény rychle zapomene. Vždyť v Personach je tolik zajímavých momentů!
Co je na inscenaci ale úplně nejpozoruhodnější je její vizuální stránka. Diváka zavádí do pokoje plného přímých linií. S béžovým dřevěným obložením obvykle naprosto splývají spolu s nábytkem rovněž kostýmy jednotlivých postav, jakoby s prostorem naprosto srůstaly. Naopak velký kontrast nastává v případě, kdy je někdo oblečen do jiné, především do černé, barvy. Hra světel a stínů vytváří v jednu chvíli z pokoje útolnou ložnici, jindy nehostinný prostor, do kterého se blíží obrovská stínová 'obluda'.
I když není pochyb, že by si mnoho z Bergmanových snímků zasloužilo svou vlastní divadelní hru, poněkud zhuštěné vyprávění Jana Mikuláška osloví i ty osobitým švédským režisérem nepolíbené. Divadlo Na zábradlí nechce kopírovat slavné originály. Jde svou vlastní cestou. A to je v tomto případě velmi dobře.
Foto: Divadlo Na zábradlí
