Noční můra za ostrého denního světla. Aster se v působivém Slunovratu obratně vyrovnal s osobním traumatem
Před rokem na sebe newyorský režisér a scenárista Ari Aster vzbudil pozornost celovečerním debutem Děsivé dědictví, kterým se odkazoval k tradičním hororům sedmdesátých let. Na první snímek šlo o skutečně mimořádný počin.
Příběh druhého Asterova filmu Slunovrat se začal psát ještě před zahájením natáčení Děsivého dědictví. Tvůrce již před lety procházel těžkým rozchodem po tříletém vztahu, který se stal výchozím motivem pro nový snímek. Podobně jako umělci i z jiných kulturních oblastí přetvořil něco trýznivého a nadmíru osobního v něco „užitečného“ – stačí si vzpomenout na osm let starý hit Someone Like You, za něhož zpěvačka Adele obdržela cenu Grammy. Život zkrátka někdy bývá největší inspirací.
Titulní pár ve Slunovratu, americká studentka psychologie Dani (Florence Pugh) a její přítel Christian (Jack Reynor), jenž se zabývá antropologií, však zatím k rozpadu nedospěl, i když zřejmě měl. V kritickém bodě, kdy je jejich vztah nakročen k definitivnímu konci, potká mladičkou Dani nepředstavitelná ztráta obou rodičů i psychicky nemocné sestry.
Místo z lásky s ní spíše ze soucitu zůstává partner, který se se spolužáky chystá do středního Švédska blíže poznat tamější starodávné tradice v období letního slunovratu. I přes nevoli Christianových kamarádů s nimi Dani vyráží do izolované vesnice obývané pohanským kultem, jenž dodržuje pro současnou západní společnost zcela nepochopitelné zvyky, do nichž jsou proti své vůli zataženi i sami protagonisté. Citlivá Dani vše prožívá o to intenzivněji, když se jí do duše neustále vkrádají chmurné vzpomínky na nedávnou tragédii.
Příběh je hluboko pohroužen do Daniny trpící mysli. Její představitelka Florence Pugh, která zazářila už v Lady Macbeth z roku 2016, poctivě ztvárňuje pocity zármutku, absolutní osamělosti, vzteku či následné apatie a zklidnění. Temnost její postavy kontrastuje s idylickou skandinávskou krajinou (ve skutečnosti se natáčelo nedaleko Budapešti) zalitou takřka nikdy neustupujícím sluncem i se sněhově bílými kroji domorodců, naznačujícími jistou primitivnost a způsob života úzce spjatého s matkou přírodou.
Po vizuální stránce odvedl Aster spolu se svým dvorním kameramanem Pawlem Pogorzelskim neskutečnou práci. I přes náročnou stopáž dvou a půl hodin film utíká jako voda, od mistrně zvládnutých dlouhých a rozvláčných záběrů nelze odlepit oči od plátna.
Sama zápletka je sice venkovsky prostá stejně jako vyobrazené archaické obyčeje, Aster ji však svým jemným pohráváním si s detaily povyšuje na mnohem vyšší úroveň.
Foto: A24
