Když Británii zachvátilo šílenství. Beats vás dostanou nakažlivým rave a ostrovním buřičstvím
„Jediný správný systém je sound system.“ Taková byla ideologie hnutí rave, které britské ostrovy zasáhlo koncem osmdesátých let minulého století a zdejší hudební scénu charakterizovalo i během první poloviny následující dekády.
Rozmach freeparty s úderným elektronickým zvukem, na kterých se kromě rytmických nahrávek hojně sjížděly i taneční drogy, zašel tak daleko, že kvůli němu britský parlament v roce 1994 schválil navzdory masivním protestům na míru šitý restriktivní zákon o veřejném pořádku.
Do ve filmu nepříliš probádaných vod rave culture, které se částečně dotkl třeba snímek Nonstop párty z roku 2002, se ve svém novém počinu Beats ponořil nadějný britský režisér Brian Welsh, kterého organizátoři festivalu Film Is Great ne nadarmo označili za následovníka renomovaného Dannyho Boyla.
Příběh Welshova snímku se točí okolo typicky kontrastní dvojice mladých kamarádů, kteří jsou jako oheň a voda. Nepříliš sebevědomého hlavního hrdinu – „slušňáka proti své vůli“ Johnna (Cristian Ortega) doplňuje přímočarý Spanner (Lorn Macdonald), prototyp sympatického gaunera s lehkou ADHD, který pod drsným zevnějškem skrývá citlivou duši. Bez něho by ostýchavý Johnno nejspíš žádnou legraci nezažil.
Zatímco Johnno žije ve spořádané rodině s autoritativním nevlastním otcem-policistou, Spanner se doma potýká se starším sadistickým bratrem. Oba proto unikají do světa tanečních party, kde je vše dovoleno a kde mohou zapomenout na každodenní realitu.
Z filmu Beats. Foto: archiv FilmEurope
Snímek staví na klasickém střetu mezi rodiči a neposlušnými dětmi, má však mnohem širší přesah – vypovídá o hudebním šílenství, které Británii zasáhlo zcela nepřipravenou, a nechybí v něm humor, skvěle padnoucí soundtrack s nakažlivými melodiemi, neklidná kamera a mimo jiné i úžasná psychedelická sekvence, díky níž se do této výjimečné éry položíte o to víc.
Nejenom silným skotským akcentem protagonistů, ale také celkovou náladou má Welshův snímek jistý trainspottingovský feel, okořeněný o atmosféru dvanáct let starého Control, který stejně jako Beats použil černobílý film a tím odpoutal pozornost od bezvýznamných barev směrem k hereckým výrazům a prostředí děje. Obě díla spojuje také vystižení rozporu mezi zamrzlým establishmentem a nastupující mladou rozhněvanou generací.
Na rozdíl od Control, kde musí divák více hledat to, co ve scénáři nenajde, jsou některé repliky v Beats možná až nadmíru vysvětlující a nevyhrají si tolik s kouzlem nevysloveného. Přesto jde o zábavný a obohacující snímek, který ve škatulce hudebního žánru jen tak nezapadne.
Foto: archiv FilmEurope
