Boj o moc neměl nikdy větší favoritku. Britský klenot vládne hned třemi královnami
Královen a králů jsme již viděli na plátně spousty. Představují dobro či krutovládu, válku nebo mír s prosperitou. Někdy žijí a někdy je potká hořký konec. Poslední z rodu Stuartovců, královna Anna, však nezapadne ani do jedné škatulky. Režisér Yorgos Lanthimos převlékl ji a její dvě favoritky do lněných šatů z ostrovtipu v typicky britském stylu.
Královna Anna (Olivia Colman) je stydlivá, přehlížená a v historii svého rodu takřka zbytečná. Silnou rukou za ní prakticky vládne lady Sarah (Rachel Weisz), která se těší z její náklonosti. Války vede ona, vládu má omotanou kolem prstu stejně jako důvěřivou panovnici. Její zdánlivě neotřesitelné postavení se ale změní s příjezdem sestřenice Abigail (Emma Stone). Pád na dno je totiž na dvoře stejně snadný jako smrt na bojišti.
Favoritka nabízí v době seriálových dramat s vysokým rozpočtem a bratrovražedných soubojů při nichž se prolévá modrá krev klasický boj o moc. Avšak boj svěží a nanejvýš vítaný. Představte si zákulisní intriky z The Crown v kombinaci s nadhledem Královy řeči a kohoutek s britský humorem a důvtipem ještě o kousek pootočte.
Je až s podivem, jak čistě ostrovní záležitost dokázal řecký režisér Lanthimos se všemi prvky filmařského řemesla vystřihnout. Spolu s výkony ústředního tria hereček nasměroval svou Favoritku k zaslouženým deseti oscarovým nominacím. A rozhodně ne díky audiencím u dvora Americké filmové akademie. Divák hledá originalitu, chce se pobavit a mít před očima příběh hodný následování v téměř dvouhodinové stopáži. Favoritka výše uvedené naplňuje.
Po celý film se o to stará výrazná dobová hudba, vizuální podoba s kamerou Robbieho Ryana (Já, Daniel Blake, American Honey, Philomena) nebo zmíněný ostrovtip schovaný na řádcích scénáře a hlavně prezentovaný ústředním triem hereček. Všechny třímají v ruce oscarovou nominaci a není divu. Colman je odpudivá, nepříjemná a zároveň krásně hloupá a uvěřitelná. Stone s Weisz jsou sokyně jako z partesu, ale servírují i dokonale načasovaný sarkasmus a gagy. Nic ovšem nepřehrávají, zůstávají v rámci situačního humoru po vzoru dvora konzervativní a přesto baví.
Diváka může rozladit maximálně - rovněž britsky strohé - finále do ztracena. Ale tím jakoby Lanthimos dokazoval, že filmoví králové a královny nepotřebují dělat americké pointy a nezachraňují plytké scénáře a nezábavné děje naoko epickým závěrem. Působí jako celek a působí skvěle.
