Krobotův Rok na vsi na Palmovce zdobí autenticita prostředí, ve kterém ztrácí dech jen místy
Celých šestadvacet let uplynulo od premiéry dramatizace Miroslava Krobota na jevišti Národního divadla v Praze. Téměř sto let starý text přivedli k životu přední herci hlavní české scény a Rok na vsi tak slavil zasloužený úspěch u diváků. Po čtvrtstoletí zavítali hrdinové vesnice Hrabůvka i do Divadla pod Palmovkou, aby potvrdili sílu mrštíkovské klasiky, která však nemá příliš prostoru ke kreativitě.
Čas setby, zrání a sklizně se netýká jen přírody, ale i lidských osudů. Od hodů až po žně bude plynout příběh staré dědiny. Rok na vsi popisuje události v posledním desetiletí 19. století se všemi zvyky, tradicemi, obyčeji a zábavami. A s nimi osudy obyčejných lidí zahalené do nefalšovaného dialektu na pomezí hanáckého a slováckého nářečí.
Jak už jsme naznačili, publikum dostane ryzí klasiku bez moderních vymožeností. Na první pohled zastaralé a nudné pojetí pro progresivní libeňské divadlo se ale zdá být tou nejsprávnější cestou. Režisér inscenace a zároveň režisér divadla Michal Lang se očividně do Krobotovy práce zamiloval a s onou láskou servíruje momenty jednotlivých hrdinů. Vše zaobalil do autentického nářečí, které hru vykresluje do líbivých kontur. Hře bezpochyby chybí víc humoru, ale na dílo typu Roku na vsi divák s očekáváním povrchní taškařice nechodí.
Kromě věrného zobrazení se vyplatila sázka na Ondřeje Veselého s Vendulou Fialovou, kteří v rozsáhlém uměleckém týmu přeci jen spolu s Ivanou Wojtylovou, Radkem Valentou nebo Annou Peřinovou vyčnívají. Brilantní herecký ansámbl byl potřeba i kvůli logickému srovnávání s původním hvězdným obsazením s ikonami Národního divadla. Otázkou je, jak by vesnická sezóna uspěla bez nich nebo s případnými alternacemi.
Tradiční zápletka sice v originálním prostředí funguje bez zbytečného patosu a ke konci tklivě finišuje dle představ, ale nezbaví se hluchých míst, která paradoxně způsobují právě minimální odchylky od poměrně starého textu a ještě starší předlohy. Krobotova dramatizace místy ztrácí dech a tím i divákovu pozornost, avšak modernizace nebo pokusy o svižnější tempo by klasice pravděpodobně uškodili ještě více.
S Krobotovým dílem se výrazněji nehýbalo, případně jen neznatelně. Jak už jsme ale naznačili, v tomto případě nebyl čas na hrdinství. Klasika je klasika a tak je také nutné přistupovat k Roku na vsi na Palmovce.
