Buddy Guy dal Lucerně lekci tradičního blues
Americký bluesman Buddy Guy je jedním z posledních pamětníků tradičního chicagského blues, které je spojené se jmény jako Muddy Watters, Little Walter nebo Howlin Wolf. Je až s podivením, že se do Česka dvaaosmdesátiletý bluesman dostal poprvé až téměř na konci své kariéry. Pro jeho vystoupení byl zvolen Velký sál Lucerny, což se ukázalo být velice šťastnou volbou. Je to vhodné místo s polokomorní atmosférou jako stvořenou pro bluesový koncert. Blues je také mimo jiné o propojení muzikanta s publikem, čemuž napomáhá bezbariérový dojem, jaký má právě zmíněná Lucerna - optimální jsou ovšem malé kluby.
Ještě před samotným Buddym Guyem vystoupil český soubor Luboš Andršt Blues Band, který příjemně rozehřál atmosféru sálu svými verzemi tradičních bluesových skladeb. Vystoupení Buddyho Guye se skládalo jak z vlastních písní, tak i z takzvaných bluesových standardů, čímž je myšlen jakýsi kánon blues – Buddy zahrál písně některých svých předchůdců, například od Muddyho Watterse.
Blues jistě není o inovaci a o vymyšlení něčeho nového. Dá se říci, že korpus všech skladeb je velmi podobný. Tím hlavním, o čem je blues, je muzikantův prožitek a jedinečná možnost sebevyjádření a exprese hudební originality. Z toho, že při hraní blues bezprostředně záleží na momentálním naladění muzikanta, vyplývá, že to pokaždé zahraje trochu jinak. Hrát blues není nic složitého, složité je hrát dobré blues, umět vyjádřit své pocity skrze tóny. A v tom Buddy Guy exceloval.
Jeho styl hraní na kytaru je velmi osobitý a snadno rozeznatelný. Velký Sál Lucerny se nechal strhnout už prvními tóny; jako by Buddy Guy vytvořil neviditelnou síť mezi sebou a publikem, které se neustále zapojovalo a pokřikovalo na bluesmana pokaždé, když chvíli rozvážel, jakou další notu zahraje. Šlo o nevídáné, skoro až organické propojení muzikanta s publikem.
Kromě toho všeho je Buddy Guy i skvělým bavičem. Měl v záloze spoustu komediálních kousků i krátkých scének s ostatními muzikanty – netřeba zmiňovat jejich hudební genialitu. Kromě toho, že předvedl mnoho rozličných a i bizarních způsobů, jak hrát na kytaru – hra prasklou strunou, tření strun o košili atd. – přidal i nějakou tu vtipnou historku či jen amatérskou taneční kreaci, která se neomrzela ani po několikátém opakování. Chvílemi jako by šlo o koncert s prvky divadelního nebo kabaretního vystoupení. S tím rozdílem, že z Buddyho vystoupení nebylo ani po celoživotní kariéře cítit špetky strojenosti či teatrálnosti, ale jen čirá vášeň a obyčejná lidskost, která nás všechny spojuje.
