Tři oříšky pro Popelku v Kongresovém centru nabízí známé herecké tváře a hudbu Karla Svobody. S kouzly ale šetří

Kdo by neznal dnes již legendární pohádku Tři oříšky pro Popelku z roku 1973, na níž se podíleli tvůrci z České republiky i tehdejšího Východního Německa? Masivní oblibu si získala během let nejen ve zmiňovaných zemích, ale třeba také v Norsku. V sousedním Německu využili oblíbený příběh k vytvoření rodinné show Tři oříšky pro popelku, jejíž licenci zakoupili čeští producenti, kteří do Česka přivezli i muzikály jako Mamma Mia! Či Rocky.

Díky tomu tak mohou do konce roku návštěvníci Kongresového centra zhlédnout čtyři desítky repríz show Tři oříšky pro Popelku, která je plná nejen známých herců, ale také živých zvířat. Popelku tak doprovází její věrný psík Tajtrdlík, kůň Jurášek i bílí holoubci připravení přebrat každé zrnko hrachu. I královský kočár je tažen dvěma koni. Co se týče lidských hrdinů, v představení v roli krále vystupuje mimo jiné Pavel Trávníček, jenž ztvárnil v televizní pohádce roli prince. Během premiéry, která se uskutečnila 12. října, se představili také Veronika Žilková, Kamila Nývltová, Mahulena Bočanová i Karel Heřmánek.

Byť show Tři oříšky pro Popelku doprovází živý orchestr, nejedná se o muzikál. V představení sice pár písní zazní, a to včetně Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? od Karla Gotta  či Tří oříšků od Ivety Bartošové, rozhodně nejsou ale těžištěm celého představení. Živě hraná hudba Karla Svobody ale hraje velkou roli v dotváření pohádkové atmosféry. Pomáhají jí v tom pohádkové kulisy, kostýmy i obrovské animace tvořící pozadí scény. V inscenaci nechybí ani prvky působivé závěsné akrobacie, o kterou se stará tanečnice Zuzana Havrlantová.

Show nabízí kromě skutečně působivých scén, mezi něž obvykle patří právě akrobatická čísla v kombinaci s hudbou a zpěvem, ale i poměrně hluché momenty, které by divák nejraději rychle přeskočil. V jednu chvíli je pódium plné do posledního místečka, v té druhé se není téměř na co dívat. Přesto jako celek působí Tři oříšky pro Popelku prostě pohádkově, uvolněně a odpočinkově. Nové písně sice nepatří k nejrafinovanějším a ne každou větu hercům zcela věříte, přesto především na děti fungují spolehlivě.

I tak si mohl režisér Filip Renč některé věci opustit. Mimo jiné zbytečné přehrávání některých, především negativních postav.  Dále pak ´novátorskou´ scénu Dory a macechou, v níž v prapodivné nehezké písni vzývají ďábla a odcházejí škodit do jiných pohádek. Také těch triků a kouzel, kterých tvůrci slibovali spousty, se návštěvníci příliš nedočkají.

Foto: Marián Juskanin