Správci osudu zkouší trpělivost Matta Damona a diváků
The Adjustment Bureau není komedie, ačkoliv pár (povedených) vtipků se ve snímku najde. Není to ani romantická slaďárna, ač chvílemi k tomu nezbývá mnoho. Správci osudů je thriller s elementy sci-fi, a to je nepopiratelný (ač ne úplně samozřejmý) fakt. V nejnovějším snímku a režijním debutu George Nolfiho se ovšem snoubí tolik žánrů najednou, že nemůžeme přesně definovat, na co že se to díváme, a z toho propletence tak trochu jde hlava kolem.
Ale nepředbíhejme. Upoutávka na Správce vypadala skutečně lákavě, a tak nebudu předstírat, že jsem se na film netěšila. Dalším lákadlem pro mě bylo jméno Philipa K. Dicka. Pokud vám ty iniciály nic neříkají, není důvod je zběsile vyťukávat na čsfd. Philip K. Dick není žádná zářná hvězda mladého Hollywoodu, o které jste ještě neslyšeli, je to osobnost kralující jinému odvětví. Pod tímto jménem se skrývá spisovatel, podle jehož povídek byly natočeny takové úspěšné trháky, jakými bezesporu jsou Minority Report, Výplata nebo například tři roky starý Next s Nicolasem Cagem. Všechna to díla oblíbená a mnohými označovaná za nekonvenční. Poctivá kombinace sci-fi s věrohodnými, a dokonce i běžnými prvky ze životů protagonistů je hlavní předností v Hollywoodu vyhledávaného, před více než 25 lety zesnulého autora. Z toho prostého důvodu, že garantuje velkou diváckou poptávku a možnost rozmachu, což je pro režiséry úrovně Stevena Spielberga (natočil Minority Report) nebo Johna Woa (má na svědomí Výplatu) klíčový faktor. Silný příběh v době ochuzené o nápady a práhnoucí po talentovaných scénáristech je velká výhra a slibný začátek. Není to ale vše, co je k dobrému snímku zapotřebí. The Adjustment Bureau je bohužel přesně tím případem.
Osud nadějného politika Davida Norrise nebyl k němu dřív moc velkorysý. Po ztrátě rodičů se houževnatý chlapík nicméně vypracoval až k senátním volbám, a právě teď by měl nastat OSUDový zlom – a obrat k vysněné budoucnosti, kterou by mu mnozí mohli jen závidět. Měl by! Kdyby David shodou náhod (to si zapamatujte, protože náhod ve filmu bude víc, než je zdrávo) nepotkal při zkoušce své řeči poraženého finalisty kouzelnou vílu. Elise se mu zjevila v místě pro dámu nečekaném – na pánských záchodech – a byla z toho láska jako hrom. Jenže už další den je David hned po náhodném (!!!) setkání s krásnou neznámou v autobuse, konfrontován s faktem, že se to všechno stalo vlastně velkým nedopatřením jeho osobního „správce osudu“ a tak se musí smířit s nalinkovaným životem úspěšného politika (kdoví, možná nakonec i prezidenta), který pro zamilovaného připravilo přátelské vedení v kanceláři Osudů. No a jak už jistě víte, když je hrdina v americkém filmu postaven před ultimatum: láska nebo práce, nechce se vzdát ani jednoho (i když beztak víme, že práce pak stejně přijde vniveč), a tak začíná boj jednoho malého člověka s velkými a všemocnými správci.
Toť o příběhu. Předvídatelný? Zcela! Tipněte, jak to dopadne? Ani nemusíte, protože každý tipne stejně. Ale přece se do kina nechodí kvůli happy endu, ale kvůli filmu samotnému, prožitku – namítnete. A budete mít pravdu. Ale na Správce osudu se to nevztahuje.
Celý snímek stojí a padá na osobnostech titulních herců. Matt Damon je zde opět zcela nepřekvapivě v roli, jež mu sedí jako ulitá, je znovu po všech těch Kauzách CIA, Informátorech, Zelených zónách ztělesněním o politiku se aktivně zajímajícího amerického občana s určitými ambicemi a jasným nadáním. Emily Blunt je klasicky odzbrojující kráskou – s hlubokým pohledem, záhadným úsměvem a prozrazujícími výstřihy. Oba odvádí poctivou práci nevybočující z jejích standardně dobrých výkonů, nechybí ani tolik žádaná jiskra. Zajímavý je i Antony Mackie v roli chápavého správce ochotného pomoct. Stanislavského „Nevěřím!“ žádný z herců nezaslouží, i když repliky, které jim předepsal scénář, je k tomu neomylně vedly.
„Nejsme uzpůsobeni, abychom se řídili emocemi tak, jako vy, ale to neznamená, že je nemáme“ – pronese jeden shovívavější Správce, když chce přesvědčit Davida, že je s nim zajedno. Touhle větou by se dalo ve zkrátce popsat celou recenzi. Emoce ve filmu útočí ze všech stran: jsou to strmé pády a vzestupy, vyznání lásky a náhlé tragedie, je to prostě všechno až příliš černobílé, než je nutné pro to, abychom tomu mohli uvěřit. Snímku chybí smysl pro realistično (ano, i v sci-fi je zapotřebí, k dobrému příběhu přece patří poskytnutí divákovi možnosti se s postavou ztotožnit), a to je jeho hlavním nedostatkem. Prostě nudí sledovat zavařený, ale nedopečený příběh lásky uvnitř dopečeného, ale neslaného nemastného příběhu o osudu. Při všem respektu k tvůrci předlohy bohužel musím uznat, že jeho adaptace nestojí za řeč, ač potenciál měla záviděníhodný.
Debutující režisér Nolfi je zkušeným scénáristou – druhý díl Dannyho parťáků nebo Bourneovo ultimátum mluví za sebe. Se Správci se mu vztah ale nezadařil – možná právě proto, že se chopil dvou věcí najednou? Velkorysé zpracování příběhu a režie se Nolfimu jakž takž povedly (bude pro Hollywoodské studia evidentně i nadále žádaný), při pokusu o přepracování povídky „Adjustment Team“ do podoby scénáře ovšem selhal. Dialogy jsou buď strnulé, nebo zbytečně sentimentální, monology – pretenciózní nebo spoléhající na jednoduššího diváka, který do kina zajde, jen aby vychutnal efekty a následný happy end. Některé nitě scénáře vedou do ztracena, některé jsou propletené tak přemoudřele, že do sebe nakonec nezapadnou. Mnoho netečností a málo přesvědčivosti – to jsou moje výtky Nolfimu jako scénáristovi, a finální patos tomu dodává závěrečnou tečku díla hodného vnímání s rezervou.
Svižná a inspirativní první půle nažhaví na zajímavou kulminaci, o to víc rozesmutní pomalé a jakési opatrné pokračování. Běh času skoro nemáte možnost vnímat: titulky objasňující časový posun výmluvným „za 2 měsíce“, „za půl roku“, „za pár let“ nechávají pocit, že se díváme na rozkouskovaný příběh, a tak je z něj místo trápení zamilovaného Davida jen chaotický řetěz náhodných setkávání (ano, i náhoda má místo v nalinkovaných sešitech správců) s Elise. Je to pořád tak podobné, až to unavuje. Kulminace nastává, ovšem o něco později, než se čekalo, a v úplně odlišné podobě – v podobě zběsilého běhání po městě a průběžném vyznávání lásky. Upřímně – nečekali jste něco víc odzbrojujícího?
Pohádka o tvrdohlavém a neústupném politikovi, který nemyslí na nic jiného, než na holku z pánských záchodů, si diváka zaručeně získá, možná právě proto, že je pohádkou, a na ty se do kin chodí v hojném počtu. Výtečná kamera oscarového Johna Tolla okouzlí – obzvlášť v jedné z nejzajímavějších scén toulání se v prostoru prostřednictvím dveří a klobouku. Nestihnete si ji však užít, protože hned se pokazí výzvou „Důvěřuješ mi? Tak mě následuj!“. Co je zapotřebí v Disneyho animácích, nemusí fungovat ve sci-fi filmech, a tak z údajného thrilleru je najednou, jak již bylo řečeno, pohádka pro náctileté. Zádrhel tkví v neopatrném zacházení s vděčným příběhem a jeho následné zakonzervování.
A na závěr, abych vám to po mém rozporuplném hodnocení ulehčila: dejte Správcům šanci, jen pokud scénář je pro vás až druhořadou záležitostí, v opačném případě skončíte stejně jako já – s koulením očima při každé pronesené větě.
