Láska režim přenáší. Studená válka je hořkosladká romance, která má styl
Jestli mají naši severní sousedé skutečný poklad, je to kromě kanonýra Roberta Lewandovského rozhodně režisér Pawel Pawlikovski. Držitel Oscara za snímek Ida natočil křehký příběh o lásce, politickém vlivu a ztracených iluzích o životě. Cesta Zuly a Wiktora, kteří se do sebe zblázní při práci v hudební formaci ve stalinském Polsku, je dlážděná překážkami a osud ne a ne vyjít dvojici vstříc. Povahově natolik odlišní lidé se ale za rostoucího vlivu komunistické strany znovu scházejí v různých částech Evropy, která se probouzí do své nové historické etapy.
Osudová láska zpěvačky Zuly (Joanna Kulig) a skladatele Wiktora (Tomasz Kot) v atmosféře střetu moderní Evropy s komunismem nemůže být divočejší. Nesourodý pár nedokáže žít spolu, ale zároveň nevydrží být bez sebe. Hořká ale nádherná balada, jejich vlastní studená válka, má nejistý konec. Utrpení je ale zaručené. Takové romance totiž zpravidla nikdy nekončí dobře.
Bez okolků musíme hned na začátku potvrdit, že cena za režii z festivalu v Cannes režisérovi Pawlovi Pawlikovskému právem patří. Studenou válku diriguje oscarový vítěz svou pomyslnou taktovkou tak lehce, že ani nepoznáte, jak těžká doba oba hrdiny provází. K takovému dojmu přispívají velmi civilní a přesné výkony Joanny Kulig a Tomasze Kota. Celkem klasický příběh zoufalé lásky přenášející hory, komunistické země a manžely či manželky, podtrhuje navíc krásné černobílé provedení, spolu s trochou jazzu a lidového folkloru vkusně zasazeného do děje.
Pawlikovského dílo v kulisách Varšavy, Berlína či Paříže možná divákovi snižuje hrůzy, které poválečný stav - stejně jako boje samotné - přináší, ale ve chvíli, kdy se zdá, že lovestory směřuje k očekávanému konci, přijde tvrdé vyústění. Publikum ho však bere. Nejlépe totiž ilustruje únavu z věčných podvodů, útrap a strachu. A přináší osvobození. Stejně tak snímek Studená válka působí na své obecenstvo.
Nádherná kamera a stylizace skoro až dodává černobílému snímku barvy. Emoce, které do scénáře Pawlikovski napsal, dokázal přenést na plátno mistrovsky. S jeho hrdiny cítíte, fandíte jim a bojíte se o ně. Vše pak podtrhuje vynikající hudba, která obsáhne zmiňovanou lidovost a písně pro rozvoj strany i taneční rytmy svobodného světa. Kéž by se taková díla točila i v Česku.
