Plakající Batman nebo Superman toužící po smrti. NoD přivítal superhrdiny na prahu profesního vyhoření
Zatímco my občas sníme o tom, že mlátíme neposlušné chlapy jako Catwoman nebo že i přes strach z výšek umíme létat jako Superman, starosti těchto hrdinů jsou překvapivě jinde něž u pacifikování ničemných lumpů.
70 % lidí sní o tom, že budou superhrdinové, ovšem ještě vyšší procento superhrdinů sní o tom, že jsou obyčejní
Superhrdinové totiž postrádají přesně takové každodenní rutiny, které nám obyčejným lidem lezou krkem. Nemají přece nárok na rýmičku, trapné rande nebo na klasickou nedělní depku. Místo Game of Thrones sledují policejní záběry z kamer. Nemůžou si pořídit psa, jít na party, pozvracet se na veřejnosti a říkat si „JO! Tohle je ten civilní život“.
A přesně tuhle problematiku, že i superhrdinové můžou mít občas pokrk všeho, se snaží postihnout komicky laděné představení Experimentálního prostoru NoD Osamělost komiksových hrdinů.
Být super není super, a proto jsem se rozhodl, že končím
Batman je smutný, protože mu jeho mrtví rodiče odkázali spoustu peněz. Catwoman které táhne na třicet, nedokáže (k velké nespokojenosti své matky) narazit na „úplně normálního nudného chlapa“. Věčně nepochopený a tragicky nesmrtelný Superman trpí sebevražednými sklony. Hulk zas prostřednictvím meditačních technik a bylinkových čajů v sobě úspěšně tlumí zuřivou zelenou bestii a ve volném čase zkouší youtubering. A pak je tu R2-D2, který zkrátka jen proklatě nenávidí George Lucase.
Každý jeden z nich je ideálním kandidátem do psychiatrické ordinace. A proto se o svém superhrdinském vyhoření „zpovídají“ do fiktivního dokumentu Heleny Třeštíkové a za smyčcování stormtrooperů otevírají třinácté komnaty svého superpovolání.
Všichni jste retardovaní, jen já jsem letadlo
Dramaticky osvětlená scéna, takřka metalové akční melodie doprovázené violoncellisty přímo na scéně a Marvelovská projekce v zádech. Batman (Jan Strýček) pláče na rameni dokumentaristky Třeštíkové, Catwoman (Lumíra Přichystalová) si zakládá profil na seznamce, Superman (Martin Cikán) oznamuje světu konec kariéry a úpěnlivě prosí „abstinujícího“ Hulka (Ladislav Karda), aby v sobě probudil zelené monstrum a roztrhal ho na cucky.
Všichni tito hrdinové se duševně obnažují v jakési „stand-up show“, sdílí v komorním prostoru své pocity a pokoušejí se udělat radikální změnu a naplnit svůj život zcela nezáživnými činnostmi. Jejich pokusy o „normálnost“ těší a baví diváky po celou dobu, celé představení je vlastně velmi dynamické i přes spíše monologické ladění. Oplývá vtipem a dokonce nezapomíná ani na pár zpomalených akčních scén.
Komedie z dílny Janka Lesáka a Natálie Preslové se tak trochu veze na módní vlně komiksových hrdinů, ale na rozdíl od filmových blockbusterů, se kterými se v poslední době roztrhl pytel, nesklouzává Osamělost komiksových superhrdinů do typických klišé. Ovšem tato divadelní variace osloví nejen fanoušky-komiksáky. Koneckonců superhrdinové jsou také jen lidi - někdy.
Foto: Jan Hromádko
