Agnes Obel s novým albem v Akropoli nadchla. Překvapením byl její předskokan Theo Alexander
V téměř nedýchatelném, avšak stále kouzelném sálu pražské Akropole bylo snad třicet stupňů. Do této poněkud stísněné atmosféry nenápadně před samotným koncertem Agnes Obel zasedl ke klavíru mladý britský skladatel a klavírista Theo Alexander. Jeho hudba je instrumentální a založená pouze na klavíru, ke kterému přidává nejrůznější disonance - disharmonické tóny. Jeho hudba je velmi prostá a přesto má, i s absencí vokálů, strhující rytmus a náboj, a i když se jedná o klavír, nehodí s na usínání, stejně jako tvorba Nilse Frahma nebo Yanna Tiersena, které se blíží.
Po Alexandrovi na sebe nenechala dlouho čekat hlavní hvězda večera - dánská klavíristka, skladatelka, textařka a zpěvačka Agnes Obel. Spolu s ní se na pódiu objevily tři další muzikantky v bílém - dvě violoncellistky a bubenice, které byly zároveň druhé a třetí hlasy, jež Agnes ve své tvorbě často využívá. Nadšení diváků bylo hned od začátku více než znatelné, stačilo, aby se drobounká Agnes usmála. Poměrně roztomile a tak zmateně někdy představila některé písně, především ze svého nového alba Citizen of Glass, které vypráví o pocitech podobně jako její dřívější tvorba.
Tentokrát se však Agnes zaměřila na pocity jako paranoia nebo žárlivost, což je slyšet i na celkovém zvuku alba, kdy působí melancholičtěji a tísnivěji. Po běžném poslechu písně poněkud splývaly, avšak to se na koncertě změnilo a jednotlivé nové skladby, až na pár výjimek, vystoupily každá za sebe a příjemně zapůsobily i nadchly.
To se však už nedá říci o jejích starších věcech, kdy bylo vidět, že písně jako Fuel To Fire, Riverside nebo Dorian hrála mockrát, a tak se je v Akropoli snažila performovat jiným způsobem, kdy přidávala hlasové kudrlinky, rychlé přechody mezi vysokými a nízkými tóny a zpomalený rytmus. Někdy to funguje a písně z živých koncertů jsou daleko lepší než studiové nahrávky, avšak bohužel ne u Agnes. Skladba Riverside, která je jednou z nejstarších a je moc krásná, v tomto podání až tahala za uši vyumělkovaností a nepříliš uvěřitelným prožíváním. Stejně jako někdy vysoké tóny zpěvačky, což bylo spíš kvůli špatnému mikrofonu nebo ozvučení.
Koncert byl také poměrně výrazný, co se světel týče, kdy byla kapela osvětlená buď sytě červeně až oranžově nebo modře. Skvělé byly projekce snímané Agnes přímo při koncertu promítané na plátno za ní. Agnes celou dobu i celkem hezky komunikovala s publikem a mluvila o pozadí skladeb a jejich obsahu, což publikum vítalo.
Nové album se tedy Agnes představit podařilo více než dobře, avšak její starší skladby, mezi nimiž nezazněl její snad největší hit Aventine, koncertem utrpěly a ukázalo se, že jim víc sluší studio a domácí poslech. Další věcí je, že se zdá, že až koncert dokáže více obnažit popovou rovinu Agnesiných skladeb, která je méně sympatická.
