ROZHOVOR: Sibiřská výchova v X10 aneb Když to nevyřeší násilí a nože... je třeba přejít na pistole

Jak se zrodila myšlenka inscenovat Lilinův román?

Iniciátorem je Kuba Gottwald, který hraje hlavní postavu Nikolaje řečeného Kolyma. O knize jsme se bavili už před čtyřmi lety při spolupráci v jiném divadle. Pamatuju se, že tehdy mluvil o klucích ze Sibiře, co se po svém vypořádávají s násilím. Znělo to jako hodně vostrej příběh o klučičí partě, která má všechny typické rysy takovýchto part, jen je zkrátka ze Sibiře a místo žlutých špendlíků u sebe nosí kotoučky do cirkulárky, nože zvané „píky“ a nakonec i starý dobrý kalašnikov. Už tehdy jsme si tak s Kubou notovali, že by nás to bavilo. Je to tedy „srdcovka“, veskrze vymodlená.

Kniha je autobiografickým románem o dospívání autora v Podněstří. Můžete příběh trochu přiblížit?

Ve 30. letech stěhoval Stalin do Podněstří různé živly ze Sibiře, zatímco jiné národy zase přesouval tam. Jde o oblast kolem levého břehu řeky Dněstr, která se snažila od Moldavska odtrhnout, ale nebyla mezinárodně uznána jako stát. Je tedy stále součástí Moldavska, ovšem de facto má vlastní samosprávu. Je to prostor plný násilí, organizovaného zločinu, obchodu se zbraněmi a pašování alkoholu a tabáku. Lilin v tomto prostoru vyrůstal a kniha je vlastně jakýmsi záznamem místního typického dětství a dospívání plného bitek, ale i zákonů zločinecké komunity, která má své vlastní hodnoty - státní policii musíte kdykoliv a jakkoliv ohrožovat, ovšem třeba postižení spoluobčané jsou ctěni, stejně jako slabí a staří. Vše je v této komunitě otázkou cti, trochu to připomíná nepsaná pravidla italské mafie, ale jaksi východně. Celé je to mix pravoslavného náboženství a pohanského sibiřského šamanismu. Lilinův příběh je ve zkratce o tom, že se komunita v jednu chvíli začala rozpadat a on je jedním z posledních, kdo ještě vyrůstal podle rad stařešinů a starých urckých zákonů bratrské cti.

Bylo náročné převést takovýto příběh na jeviště?

Myslím, že jsme celkem věrní předloze, ovšem velmi rozbíhavý děj plný odboček a mikropříběhů různých postav jsme soustředili na šest hlavních. Také jsme v rámci dramatičnosti přidali jednu zápletku mezi hlavním Kolymou a jeho nejbližším kamarádem Melem. Nechci prozrazovat spoiler, ale celé to má jednotnou linku vrcholící ve finálním dialogu těchto dvou kamarádů. A jde samozřejmě o čest a přátelství vůbec.

Podle knihy vznikl v roce 2013 film Sibiřská škola. Byl pro vás něčím inspirativní? Případně čerpali jste do inscenace podněty i z jiných zdrojů?

Film jsem neviděla, někdo z herců ano, ale prý nemá valnou hodnotu, snad kromě první scény. Předpokládám, že filmu chybí nadhled, který se nám, jak pevně věřím, podařilo zachovat. Co se týče inscenace, tak na začátku pro nás byl zásadní dokument Děti ze stanice Leningradská, což je dost drsný krátký film z moskevského metra o dětech na ulici. Emotivně nás to všechny vzalo. Je to na YouTube, dá se to pustit kdykoliv, ale varuju, je to fakt síla. A pak jsme si pouštěli ještě kousky Andreje Rubleva od Tarkovského a film Pusher, komedii o drogovém dealerovi, a videa o sibiřských šamanech. Tenhle mix současného Ruska, balkánu, středověkých ikon, šamanismu a vyjetých týpků jak z ukrajinského Trainspottingu je někde hluboko v kořenech inscenace.

Východní Evropa je v současnosti poměrně nestabilním regionem. Odkazuje inscenace i k aktuálnímu dění?

Současnou východní Evropu by to mohlo připomínat snad chaosem, který může zavládnout v jakémkoli destabilizovaném prostoru, ve kterém se moci chopí ten, kdo má větší sílu nebo zbraň. Je to o partě kluků, ale jako metafora to může odkazovat k jakémukoli konfliktu, i válečnému.

Máte vy osobně k titulu bližší vztah?

Vyrůstala jsem v Mostě. Nechci to srovnávat, ale když se třeba v knize mluví o mikrotenových milencích - čichačích toluenu - znám to docela zblízka. Výhodou textu ale je, že je psán dost vtipně a s nadhledem.

O čem je tedy příběh pro vás?

O komunitě, které jsme každý v nějakém období svého života součástí a o tom, jak překvapivé, těžké nebo vtipné je se na tu dobu dívat s odstupem času anebo s nadhledem vůbec.

Co bude Sibiřská výchova za žánr? S ohledem na předlohu si lze představit leccos – od dokumentu až po gangsterku.

Je to dost pestré. Jedná se o obraz Kolymova života, a ten v sobě má jak dokument o kriminálním tetování, tak třeba lyriku a poezii v pasážích o bohumilé dívce Ksjuše, anebo gangsterku jak z ukrajinského Tarantina. Je to deníkový záznam nakreslený na těle, odraz tváře na hladině plynoucí řeky, vyprávění příběhu generující další příběh... Co se týče pojmenování žánru, viděla bych to na temnou komedii, ve které se násilím a nožem nic nevyřeší – a tak je nutné přejít na pistole.

Bylo zkoušení náročné?

Tohle zkoušení jsme si dost užili. Pět kluků, kvéry, tetování, šamani a ikony a přenádherná Ksjuša. Nejnáročnější bylo asi vyčistit po zkoušce zbraně, aby na té další dobře střílely. :-)

Součástí příběhu jsou explicitně násilné scény. Jak s tím pracujete na jevišti?

S nadhledem.

Podmínky, ve kterých postavy žijí, jsou pro současného Středoevropana nejspíš obtížně představitelné. Odrazilo se to nějakým způsobem na práci herců?

Mám spíš dojem, že se v tom ti strašničtí Středoevropani docela našli.

Jakým způsobem pracujete v inscenaci s hudbou a scénografií?

To je docela oříšek a nevím, jestli to zase není spoiler. Ale na fotografiích z inscenace to stejně bude vidět, tak vlastně proč to tajit - diváci sedí s herci u jednoho velkého stolu. No dovedete si to představit? Naštěstí ten stůl stojí pod jevištěm. Hudba je nezbytnou součástí inscenace a je naživo. Dělá ji Markéta Dvořáková s pomocí Pavla Ptáčníka (spolu mají kapelu Lo/ve).

Před Sibiřskou výchovou jste s Divadlem X10 spolupracovala na scénickém čtení Death Valley Junction a site specific projektech Solidarita a Kocourkov. Jaký typ divadla či jaká témata vy sama preferujete?

Mám ráda výzvy, ale jsem taky ráda, že Sibiřská výchova nemusí být site specific, že je tu možnost využít divadlo naplno a naopak si s divadelností hrát. Třeba právě tím, že to není klasické kukátko. Co se týče témat, dlouhodobě se zajímám o ženská témata. Obecně hledám spíš konkrétní, intimní, možná iniciační momenty v životě postav. A tak výjimky potvrzují pravidlo.

Co Vás čeká po Sibiřské výchově?

Doufám, že se konečně v X10 dostanu na Haarmana a na to monodrama Michala Balcara. A mám ročního syna, takže jako po každé zkoušce mě čeká další šichta - zase výchova. :)

Plánujete v Divadle X10 něco dalšího?

Rýsuje se inscenace o vršovické KOH-I-NOORce a Waldesovi, ale zatím je takříkajíc v plenkách, takže není jisté zda a kdy se bude realizovat.

Proč si myslíte, že by si diváci neměli nechat Sibiřskou výchovu ujít?

Kdo to četl, chce vidět Kubu Gottwalda jako Kolymu, Michala Balcara jako Mela, Vaška Marholda jako Běsu, Vojtu Hrabáka jako Hroba, Hynka Chmelaře jako dědečka Kuzju, Terezu Nádvorníkovou jako Ksjušu a Markétu Dvořákovou jako Káti za gramcem. Kdo nečetl, bude si chtít přečíst, až to uvidí.