Zlý sen o kráse Vandy Hybnerové
Jakou hodnotu přisuzuje současná společnost kráse? Jakou jí přisuzujeme my jako jednotlivci? A může být tak pomíjívá věc vším? Depresivní děti nám ve Venuši tento aktuální fenomén předhazují prostřednictvím 100 let staré hry, která vede dialog s dnešními podobami mládí i stáří a ukazuje je v jejich obnažené podobě tak, že se ze Snu o říši krásy stává lehce noční můra.
V originále Karásek píše o starověké blíže nespecifikované říši, která je velmi podobná čínskému císařství. V něm se ocitáme i v kubistickém sále Švehlovky, pouze jména postav jsou poevropštělá. Postavy jsou vážní, honosní muži ctící zákony a božstva. Avšak jediným zákonem a uctívaným božstvem zároveň je v této zemi právě nejvyšší krása, kterou ztělesňuje vždy císař – nejkrásnější člověk v zemi. Na začátku je jím Dorian (Vanda Hybnerová), který však objevuje první známky stáří a ztrácí tedy právo vládnout. Musí ho nahradit mladší Adrian (Josefína Dušková), avšak ten si s sebou na trůn spolu s nejvyšší krásou přináší něco nového - lidskost. Ta nemůže vést k ničemu jinému než ke zkáze říše.
I přesto, že je drama více jak 100 let staré, promlouvá k dnešní době snad více, než když ji Karásek psal. To dokázal velmi dobře rozpoznat i šéf souboru Jakub Čermák a do mužských rolí obsadil pouze ženské herečky. Těm vévodí známá Vanda Hybnerová, jež nejen díky pronikavému řevu skvěle ztvárnila postavu stárnoucího císaře Doriana (odkaz na knihu Oscara Wildea nebude náhodný), který nikdy nepoznal lásku. K ní Čermák vybral mladou herečku Josefínu Duškovou s jejím nevinným a půvabným vzezřením jako nastupujícího císaře Adriana.
Hlavní dvojici hereček doplňují další tři postarší ženy v rolích sluhů a strážných. Spojením obou pohlaví v jedné osobě Čermák posunul Karáskovo téma a přidal otázku, zda je krása stále spojovaná prvotně s ženským pohlavím, a zároveň tím zdůraznil fakt, že stárnutí a smrt se týká každého člověka, nejen žen. Z toho pak v mysli vyvstává otázka, proč je tedy stárnutí u žen tak demonizované oproti druhému pohlaví?
Narozdíl od sluhů má Hybnerová a Dušková výrazně feminní oblečení - černé a bílé spodní prádlo - tak aby bylo vidět a skoro hmatatelně cítit stáří v podobě Doriana a mládí těla Adriana, kteří se divákovi předvádí a víc než lidmi se stávají ztělesněním těchto dvou protikladů.
Ve hře není přehršel dialogů a když tam jsou, tak často slepě opakují ta samá klišé a patosy dokola. To může působit až otravným dojmem. Avšak po představení je jasnější, že i to mělo svůj význam - inscenace, stejně jako Karáskův originál, omýláním hesel jako "Krása je vším” chtěl zhmotnit krásu a vytrhnout ji z automatismu, kterým ji lidé mají tendenci vnímat - od malička přijímáme nějaký její daný předobraz, ať již skrze média či reklamu.
S minimalistickými dialogy dobře komunikuje i stejně koncipovaná scéna, která je vlastně prázdná s pár kulisami. Do toho se ticho střídá s tupým technem evokujícím modní přehlídku či melancholickou melodií, což ještě umocňuje prázdnotu, kterou současná podoba krásy trpí. Stejně jako se na scéně mění Dorian v bílém s Adrianem v černém prádle, se mění i osvětlení scény, kdy Čermák využil průsvitného plátna a použil působivou hru se stíny, které jediné často z krásy zbývají. Plátno sloužilo i pro filmovou projekci emotivních obrazů, které připomínaly nějakou dávnou minulost, avšak větší význam neměly.
Na jedno silné téma není třeba ani příliš času, a hra má tedy něco málo přes hodinu, což přispívá k zanechání silného dojmu. Je zajímavé, že hned po konci jsou pocity spíše rozporuplné a člověk má pocit, že už jen kvůli Hybnerové čekal víc, ale právě to se postupně změní a přemýšlení nad vnímáním krásy se rozběhne naplno.
