První den Colours: rockoví Nothing But Thieves, snoví Slowdive i hvězda večera M83
„My musíme říct sorry za skotský počasí,“ omlouvá se frontman britské skupiny Treacherous Orchestra, když v sedm hodin zahajovali program na hlavní stage České spořitelny. Během večera ještě bez zaváhání brilantně pronesl několik komplikovanějších českých vět, čímž si získal okamžitý zájem a respekt publika. Pak spustili všichni členové pěknou divočinu s banjem, elektrickou kytarou, akordeonem a hlavně rykem dud. Folkový instrumentální punkrock ze Skotska rozproudil krev v žilách, po výborném úvodu ovšem začaly jednotlivé skladby splývat jedna s druhou a i přes elán, kterým skupina opravdu sršela, začali trochu nudit. Ale houslista s futuristickými brýlemi? Ten má ovšem jednoznačně bod k dobru.
Ti Zloději, vlastně tedy Nothing But Thieves, přivezli skladby, u kterých máte takový ten vtíravý pocit, že už jste to někde určitě slyšeli. A není divu, v jejich tvorbě se snoubí hned několik rockových obrů let minulých i jejich současníků. Zpěvák Conor Mason v jedné chvíli jemným hláskem baladí, v té druhé naléhavě vyřezává tóny do prostoru. Jeho vystupování, ač v jiné výškové hladině, připomíná ještě zeppelínovského Roberta Planta, kytarista Joe Langridge-Brown má zas sestřih Kurta Cobaina a vůbec celý ten rockový nářez je zabalen do jemného oparu starších Radiohead i současných Muse. A nakonec tahle kombinace působí skvěle a evidentně je to dobrý recept na úspěch. Bude tedy zajímavé sledovat jejich další vývoj, zatím k němu mají nakročeno dobře.
Trochu z jiného soudku je Adam Ben Ezra, rodák z Tel Avivu, multiinstrumentalista a experimentátor. Klarinet, flétnu, kontrabas i zpěv – vše je možné začlenit do show jedním člověkem. Už od prvního brnknutí na struny kontrabasu naprosto ovládl scénu. Jazz, indické vlivy, rock i jemné elektro v pozadí – vše se spolu snoubí a dává to dokonalý smysl. Elza je hudebník, který umí navodit atmosféru komorního jazzového klubu i na festivalové scéně. Vystačit by si mohl i sám, ovšem na jazzové experimenty se k němu přidal i vynikající český saxofonista Jiří Žáček, který celému vystoupení dodal na ještě větší rozmanitosti.
Po dynamických vystoupeních byl čas zpomalit. Pomalu tonoucí melancholie v ryku kytar a jemných vokálů Rachel Goswellové a Neila Halsteada ze Slowdive bylo to pravé. Když spustili první tóny, jakoby od pódia zavanul jemný chladný vánek, na kterém se člověk nechal rád unášet. Žádná agrese ani tíživost, jen snové plutí na poklidném moři. Kytarové umění by člověk rád sledoval, ale v tom okamžiku má tendenci spíše zavřít oči a nechat se unášet. Takové jsou hloubavé experimentální songy alternativního rocku devadesátkových Slowdive, kteří se v roce 2014 dali znovu dohromady po téměř dvacetileté pauze. Ve čtvrtek dokázali i v Ostravě, že do starého železa rozhodně nepatří a je o ně zájem. Zda se dokáží znovu prosadit, ukáže až jejich připravované nové album.
Vrcholem večera pak byl Anthony Gonzales s kapelou M83, kteří o půlnoci rozzářili hlavní stage. Tedy rozzářili doslova, dokonce i nebe se umoudřilo a vysvitly jim hvězdy – ještě aby ne, když se jmenují podle galaxie Jižního Větrníku. Přivezli do Ostravy synthpop v rockovém držení a melodické elektro, která dává smysl. V neustálé gradaci syntezátorů, kytar a skvělých vokálů nešlo zůstat v klidu, sám Gonzalez se v tanečním vytržení chvílemi i vznášel. M83 tedy naprosto splnili očekávání, stejně tak celý první den patnáctého ročníku Colours of Ostrava.
Foto: Barbora Bittnerová
