Černobílý rasismus Studia Hrdinů
Diváci Jařabovy inscenace se stávají svědky presumpci neviny ignorujícího výslechu Afričana Akina Musy (Maxime Mededa) podezřelého z vraždy své bílé přítelkyně (Jindřiška Křivánková/Marie Švestková). Jelikož dvojice kriminalistů provinčního střihu (Martin Pechlát a Tomáš Jeřábek) nedisponuje přílišnou lingvistickou výbavou, je přivolán francouzský překladatel (Jiří Černý), jenž ve hře tvoří alespoň částečný most mezi vzájemně se míjejícími světy. Přestože neexistuje žádný důkaz, že Akin vraždu spáchal, a celou hru se čeká na potvrzení alibi, oba vyšetřovatelé neváhají stavět „důmyslné“ konstrukce o jeho vině s využitím bohaté škály stereotypů, generalizací a myšlenkových zkratek, které známe z internetových či hospodských diskuzí. Jakýsi protipól kriminalistů tvoří Musova mrtvá žena (Eliška Boušková), která se mu zjevuje a umocňuje jeho utrpení výčitkami za opuštění rodné vlasti. Sdělení inscenace vrcholí surreálným obrazem vyšetřovatelů v maskách jelena a zajíce, kteří se chystají zlynčovat vetřelce v jejich revíru, tedy vyslýchaného Afričana.
Téma vzájemného (ne)porozumění podtrhuje práce s jazykem – Akin sice obstojně ovládá češtinu, ale z obav i ze vzdoru komunikuje raději s překladatelem ve francouzštině. V emočně vyhrocených situacích se pak „propadá“ až ke svému mateřskému africkému jazyku.
Nejvýraznějším prostředkem k vyjádření xenofobních tendencí je zmiňovaný myšlenkový primitivismus obou policistů. Takto zvolená forma je sice výkladově polopatická, ale člověk se neubrání pocitu, že realita bývá přece jen trochu složitější a obzvláště v kontrastu se surrealistickou scénou vyšetřovatelů ve zvířecích maskách působí jejich „oduševnělé“ projevy chvílemi až úsměvně.
Na druhou stranu názorně ukazuje, že i v takových zdánlivých banalitách leží kořeny stromu, z jehož větví lze „při poctivém ideologickém zalévání sklízet sladké plody“ v podobě pogromů a vyhlazovacích táborů. David Jařab zároveň měří oběma stranám stejným metrem, protože ve výčitkách Musovy mrtvé ženy zaznívá při kritice evropské kultury stejná míra zjednodušování a předsudečnosti, byť z ní nevane onen „hospodský odér" jako v případě kriminalistů. Za neférové tak lze spíše považovat samotné ztvárnění postav vyšetřovatelů. O příslušnících policie si můžeme myslet ledacos, ale přesto lidé, kteří dlouhodobě vyšetřují vraždy, bývají v dnešní době už přeci jen trochu jiné „šarže“, a nabízí se tak uštěpačná poznámka, co by tento groteskní detektivní tandem byl schopen se svým duševním backgroundem v reálu vyšetřit.
Jařabovi Bílí psi a černý kočky jsou sugestivním zobrazením střetu kultur v postkoloniálním světě, ale hloubkou zpracování tématu se příliš odkazují ke svému názvu ve smyslu černobílého vidění reality.
Foto: Studio Hrdinů
