Sicario: mexické drama o mnoha neznámých
Režisér Denis Villeneuve na sebe dva roky po výborném Zmizení znovu upozornil. Jeho žánrový snímek o brutální realitě kousek za hranicemi USA splňuje mnohdy vídaný jev na poli americké kinematografie. Sicario: Nájemný vrah je film, který si z pozice diváka velmi zamilujete, nebo ho budete z duše nenávidět.
Federální agentka Kate Macer (Emily Blunt) je navržena do speciální mise, která má nabourat stabilitu drogových kartelů v pohraničních oblastech mezi USA a Mexikem. V týmu pod vedením Matta Gravera (Josh Brolin) pomalu odhaluje pravidla, podle kterých se žije na odvrácené straně Ameriky. Vše, co si kdy myslela o mexickém podsvětí, přestává platit.
Villeneuve je opěvován pro svůj cit k tvorbě atmosféry a pozvolného vyprávění příběhu. V jeho režisérském rukopisu je cosi fincherovského a je schopný vystavět slušné základy pro hluboký žánrový thriller. Sicario se navíc opírá o velmi slušný casting, kterému kromě zmíněné dvojice zdatně sekunduje tajemný Benicio Del Toro. V neposlední řadě se celých 121 minut ponuře vznáší pod excelentní taktovkou hudebního skladatele Johanna Johannssona.
V těchto paramatrech se najde i obyčejný, neutrální návštěvník kina. Zlom nastává v momentě, kdy si uvědomí, že dvě hodiny sleduje atmosferickou podívanou, kde levá ruka neví, co dělá pravá. Postava agentky Macerové to vystihuje ze všech nejlépe. Je vtažena do operace, o které neví zhola nic a působí dojmem, že na tom zřejmě tak nezáleží. Její šéf si z ní tropí blázny, Del Torův mysteriózní Alejandro k ní pronáší důležité, prázdné fráze bez významu. Práce na scénáři, ve kterém se najde víc než jedna příběhová kaňka, připomíná začátečnické kuchtění, kdy si každý do hrnce hodí to, co mu chutná. Výsledek pak při troše štěstí strávíte.
Tolik obdivované dramatické a zdrženlivé vypravování potom působí nudným, utahaným dojmem, i když se paradoxně stále něco děje. Velká porce akce vyvolává klamný dojem, že film postupuje kupředu. Ve výsledku má dvouhodinový Sicario solidní finálovou půlhodinu, ale jen zmatený a rozkouskovaný prequel. Hlavní postavy nemají dostatečnou hloubku a u vedlejších, jakoby se filmaři shodli na jednoduché rovnici: představení - jeden či dva dialogy - násilná smrt.
Argumenty, které vysílají do filmových kuloárů Villeneueovi příznivci, představují pohled ze zmiňované perspektivy uměleckého ztvárnění. Film má poutavou atmosféru, náhlé zvraty i dobré obsazení. Ale jako celek působí jako dramatický a hlučný výstřel do černočerné tmy.
