Schmitke: výborné sudetské Twin Peaks s kafkovskou atmosférou
Již téměř rok boduje na filmových festival česko-německý film Schmitke, který v našich poměrech působí jako zjevení. Kromě velmi svérázných postaviček, výborného zvuku a kamery se v něm totiž dočkáte i mnohovrstevnatého děje, sklouzávajícího do mysteriózní atmosféry, včetně hrátek s časovými smyčkami, která se mnohdy přibližuje ke kultovnímu seriálu Městečko Twin Peaks od Davida Lynche.
Z Německa do Sudet
Na počátku děje sledujeme nudný život německého inženýra Schmitkeho, který pracuje v berlínské továrně, vyrábějící větrné elektrárny. Stereotyp jeho života občas naruší pouze jeho dcera, vracející se ze svých „meditačních“ cest po Asii nebo zprávy o jakémsi záhadném medvědím muži, potulujícím se v lesích pohraničních hor.
Vše se změní, když je flegmatický a v osobním styku pasivní Schmitke, v podání výborného herce Petera Kurtha (např. seriál Místo činu), vyslán nadřízenými do české Chřmelavy v Krušných horách. Cestu do zapadlé vísky v Sudetech, kde má opravit starou vrtuli, technikovi „zpříjemňují“ hlášky jeho mladšího kolegy – namyšleného, upovídaného playboye a ztracené existence v jednom.
Defilé kafkovských podivínů
Po příjezdu do pohraničního „zapadákova“ se zde Němci setkávají s podivínskými postavičkami. Ať už jde o zdejšího opileckého starostu, kterého dobře zahrál Jakub Žáček, o bohatou a ve skrytu povahově temnou majitelku penzionu Helenu Dvořákovou nebo velmi svérázného geologa v podání Petra Vrška, scénáristům i hercům se podařilo vystihnout odvrácenou tvář české povahy, včetně švejkování, nedůvěře až nenávisti k cizincům a časté lajdáckosti. V této souvislosti je nutno vyzdvihnout výborné herecké výkony celého ansáblu.
Podivné postavičky, včetně vrásčité a "apolypticky" zaměřené stařeny, zde defilují jako v podivném kresleném komediálním seriálu. To vše je ve snímku podáno velmi vtipnou, až absurdní formou, inklinující ke kombinaci černohumorné nadsázky jako z děl od Franze Kafky, leckdy s přesahem téměř až k cimrmanovskému pojetí.
Na hraně dramatu a mysteriózního artu
V další části snímku od talentovaného českého režiséra Tomáše Altrichtera se do popředí dostává mysteriózní, místy až hororově laděný nádech, předtím pouze naznačený. Od 35. minuty stopáže, kdy mizí Schmitkeho kolega, se rozehrává existenciální artové drama s mysticko-komediálními prvky. V něm se Schmitke marně snaží opravit elektrárnu a najít druhého technika, po němž nalezne pouze opuštěnou dodávku.
Schmitkemu během jeho hledání většina místních lidí nepomáhá, ale spíše naopak. Mezi teoriemi o příčinách Němcova zmizení zaznívají i absurdní hypotézy o smrtícím duchu hraběnky, toulání se opileckého kolegy lesy, jeho pád do bývalých cínových dolů nebo nikdy nevyřčené teorie o tom, že ho mají na svědomí zdejší podivní „domorodci“ či záhadný medvědí muž.
Skvělá kamera a ještě lepší zvuk
Těmto šíleným hypotézám kupodivu nahrává i mistrovská hororová atmosférai filmu, kdy Schmitke občas zahlédne v dálce mezi stromy jakousi postavu. Občas se též samy od sebe pohnou větve a nad krušnohorskými lesy se valí všudypřítomná mlha.
K tísnivé hutnosti dopomáhá i výborná kamera od Rumuna Cristiana Pirjola, stejně jako mistrovská práce zvukařů, když film provází psychedelické vrzání listů větrné elektrárny, z nichž mrazí, a další zvláštní zvuky. Zvuková část je vůbec tím nejlepším, co lze v posledních letech v českých filmech slyšet.
Téměř jako od Shylamana
K dobrému vyznění snímku přispívá i originální scénář netradičního filmařského počinu, na kterém kromě Jana Fuska i Altrichter a Tomáš Končinský. Mlhavé mísení Schmitkeho snů s podivnými zážitky, tajemnou krajinou skrývající jakési nebezpečí i naznačenou časoprostorovou smyčkou skýtá originální pojetí, které nemá ve střední Evropě mnoho konkurence. Artově–mysteriózní linka snímku v mnohém připomíná Shylamanovu Vesnici nebo již zmíněné Lynchovy snímky, za kterými však lehce zaostává.
Schmitke není pro každého
Na druhou stranu filmu v jeho poslední třetině jakoby došel dech! Situace se zde stále znovu opakují, inženýr Schmitke stále bloudí lesy a „hledá“ sám sebe. Děj se zde zamotává do obtížně pochopitelného existenciálního artu s mysticko-psychedelickými prvky. V této části je bohužel i několik nudných a až příliš mnohoznačně vysvětlitelných momentů. Zde jakoby cosi chybělo, možná by zde neuškodilo zkrácení filmu o 15 až 20 minut stopáže, když se zde film trochu "rozplyzne" v přílišném filozofování a snění.
Proto Schmitke, ač jde o na tuzemské poměry originální a v mnoha ohledech skvělý snímek, není rozhodně pro každého. Diváci, kteří mají rádi jednoduše pochopitelný a přímočarý děj nebo čistě „komerční“ blockbustery, ho neocení. Je spíše vhodný pro příznivce neotřelého artu, přemítající o lidské mnohovrstevnaté existenci a jejích – někdy záhadných - souvislostech. Tvůrci Schmitkeho si jistě zaslouží velkou pochvalu…
