Leviathan aneb Souboj, který není možné vyhrát
Přestože výsledky letošního festivalu v Cannes vyvolaly u mnohých diváků značný nesouhlas, nedá se pochybovat o tom, že A. Zvjagincev získal tamější ocenění zaslouženě. Snímkem o bezmoci, zoufalství a kritice současného systému se podle odborníků zařadil nejen mezi nejúspěšnější tvůrce tohoto roku, ale také mezi kandidáty na získání Oscara, kde právě jeho film bude reprezentovat současnou ruskou tvorbu.
Jeden proti všem
Příběh nás zavádí na Kolský poloostrov, kde při pobřeží Barentsova moře žije hlavní hrdina Kolja (Alexej Serebrjakov) se svou ženou Lilyjou (Elena Ljadova) a synem z prvního manželství (Sergey Pokhodaev). Místní starosta (Roman Maďanov) se však rozhodne postavit si na místě, kde Kolja žije, luxusní sídlo a chce jej o pozemek připravit. Ale ten je odhodlán bránit se za každou cenu. Z Moskvy mu proto přichází na pomoc jeho kamarád Dmitri
(V. Vdovičenkov), nyní uznávaný právník, a získá nakonec důkazový materiál, že místní starosta je zkorumpovaný zločinec. V okamžiku, kdy se však Kolja snaží domoci svých práv, zjišťuje, že je to beznadějné – starosta totiž spojil síly s dalšími politiky a gangstery, kteří si chtějí zachovat moc za každou cenu, aby tak nakonec dokázal Koljovi, že je opravdu jen „hmyz, co nemá žádná práva.“
Vzpomínka na Hobbese
Dílo vychází z nejznámější knihy filozofa T. Hobbese (1588 – 1679), kde Leviatan podobně jako ve Starém zákoně znázorňuje nepřemožitelnou nestvůru, tentokrát však v podobě zavedeného politického systému, kde je „člověk člověku vlkem,“ a jedinec je tedy vůči němu naprosto bezbranný. Zvjagincev se ve svém snímku pouští do odvážné kritiky současných poměrů a zdůrazňuje tak bezmoc běžného člověka, bojujícího předem prohranou bitvu. Peníze, moc a násilí jsou totiž těmi nejlepšími (a jedinými) prostředky, které v dnešní společnosti platí, a nic s nimi nesvedou ani prokazatelná fakta, jak dosvědčuje postava schopného právníka. Pravda je totiž vždy až na druhém místě.
Drama až do samotného konce
Zvjaginského nejnovější počin je dramatem se vším, co k tomu patří. Jednotlivé příhody (kdy např. Kolja s kamarády v opilosti střílí do portrétů ruských prezidentů) mohou ze začátku působit uvolněně, někdy až zábavně, v konečném důsledku se však jedná o cynické narážky na současné struktury, které jsou v mnoha případech naprosto nesmyslné. Postupný boj, který vede hlavní hrdina s místními zločinci, a který lze přirovnat k boji s větrnými mlýny, jaký podstupuje Don Quijote v slavném Cervantesově románu, je totiž cestou k sebezničení. Dosvědčuje to i jedna ze závěrečných scén, kde je Kolja odsouzen za vraždu, kterou nespáchal, a tím připraven o vše, za co bojoval.
