Pawlikovski se vrátil pro svou Idu
Pro novicku Annu je víra celým světem. Její budoucnost je jasně daná – stát se jeptiškou a sloužit tak Bohu. Avšak předtím, než složí sliby, musí poznat svůj skutečný původ. Jediným pojítkem je teta Wanda, bývalá zarytá komunistka a prokurátorka. Jejich první setkání je chladné, ovšem Wanda se rozhodne přijmout úlohu průvodkyně rodinnou minulostí. Tehdy se Anna dozvídá, že je židovka a její skutečné jméno je Ida.
Příběh židů vychovaných v křesťanské víře není ojedinělý. „Děti holocaustu“ byly zachraňovány církví, tajnými organizacemi i jednotlivci, a ti pak často jejich skutečný původ zamlčeli. Jeden příběh za všechny – Romuald Jakub Weksler-Waszkinela, kterého jeho matka svěřila sousedům, aby ho zachránila před vyhlazovacím táborem. O svých kořenech se dozvěděl až jako dospělý muž. I ten mohl být jednou z inspirací Pawla Pawlikowského.
Jako den a noc
Na pouti za poznáním rodinné tragédie obě nalézají daleko více, než čekaly. Wanda a Ida k sobě pomalými krůčky nachází cestu. Ač stejné krve, jejich rozdíly se zdají být nepřekonatelné – věkové, morální i životního stylu. „Já jsem děvka a ty světice, ten tvůj Ježíš měl rád lidi jako jsem já,“ prohlašuje Wanda. Hledá štěstí ve chvilkových prožitcích, milostných aférách a na dně sklenky s alkoholem, jenže stále nenachází naplnění. Chová v sobě staré démony, které vychází na povrch příchodem Idy, jako přízraku minulosti.
Předlohou je jí skutečná „Krvavá Helena“ – Helena Wolińska-Brus, se kterou se režisér Pawel Pawlikowski seznámil osobně při svém studiu na Oxfordu. Později vyšlo najevo, že posílala na smrt protinacistické a protikomunistické odpůrce režimu. Pawlikowski si dlouho pohrával s myšlenkou tuto kontroverzní osobu filmově ztvárnit. Nakonec se tak stalo skrze Wandu.
Dvě protichůdné síly v jedné osobě
Anna je vržena do divokého světa, který dosud nepoznala. Vše přijímá a rozhoduje se s chladnou klidností, ovšem rozpolcenost se v ní pomalu, ale jistě projevuje. Je novicka Anna, jejíž budoucnost spočívá ve stěnách kláštěra? Anebo může být Idou, toužící mít celý svět jako na dlani a poznávat nepoznané? Ida je cosi tajemného, co může být a nemusí.
Výborné herecké obsazení Idy Agatou Trzebuchowskou je dílem náhody. V kavárně zaujala spolupracovnici režiséra, ovšem sám Pawlikowski dlouho váhal. Kamerové zkoušky nakonec potvrdily, že Agata je „ta pravá Ida“.
Risk je zisk
Černobílý film v klasickém obrazovém formátu 4:3 nemusí být lehce stravitelný pro diváka rozmazleného kinematografií dvacátého prvního století. Nevšední je také způsob snímání kamerou, která sleduje vždy fixní úhel pohledu. Postavy se tak na plátně v určitý okamžik objevují a pak zas mizí, jsou zachyceni vcelku, anebo záměrně oříznuti.
„Dokonce mi někdo řekl, že tenhle film může být malé profesní harakiri,“ svěřil se režisér novinářům. Komorní snímek Ida rozhodně neměl ambice stát se hvězdou, přesto stačil posbírat ocenění na filmových festivalech v Londýně, Gijónu, Varšavě a také obdržel mezinárodní cenu kritiků na MFF v Torontu.
Pravdou je, že Pawlikowski se chopil citlivého tématu velice instinktivně a s jasnou představou, kterou dokázal naplnit více než nad očekávání. Čerpá z reálných polských příběhů a citlivě proniká do problematiky polsko-židovských vztahů 20. století. Nejde o honbu za senzací, ani o historický výklad. Jde o příběh života. Herci nás nemusí provázet dějem, nejsou vypravěči, nesnaží se objasňovat svá rozhodnutí, nevnucují nám své myšlenkové pochody. Nemoralizují, neobviňují a neposkytují vysvětlení. Berou skutečnost takovou, jaká je, v dobrém i ve zlém. Ožívají na plátně a nás nechávají nahlédnout do jejich života, ale jen do jisté míry. Sdělují nám jen tolik, kolik je nezbytně potřeba. Záměrně tak nechávají viset otázky ve vzduchu, aby se nad nimi divák sám zamyslel. A tato chemie funguje dokonale. Bez sebemenší pochybnosti se jedná o plnohodnotný umělecký zážitek.
