White House Down nebo raději Pád Bílého domu?
V první řadě mě zaráží, že ve stejném roce vznikly dva prakticky totožné snímky. Mám z toho celého pocit, že v Hollywoodu došly nápady nebo, že přichází další krize. Když ne ta ekonomická, tak určitě ta intelektuální. Scénáristé Creighton Rothenberger, Katrin Benedikt (Pád Bílého domu) a James Vanderbilt (White House Down) jakoby opisovali jeden druhému přes rameno a jen ve scénáři měnili jména (John za Mike) nebo barvy (prezidenti).
Příběh je u obou snímků téměř totožný. Ve zkratce jde o tohle: Vše funguje jak má, prezident prezidentuje a diváci jsou seznamováni s běžným chodem Bílého domu a životem hlavních protagonistů. Pak se objeví teroristé, bojující za svou (nějakou) věc, obsadí Bílý dům (nezdá se to být tak těžké), vezmou rukojmí a hledají prezidenta. Ten se má uklidit do nedobytného bunkru ve sklepní Bílého domu, kde se ale projeví ukřivděný zrádce v prezidentově týmu a z nedobytného bunkru je rázem past. Teroristé chtějí přístup k jadernému arsenálu USA a zničit Zemi. V tom se objevuje hlavní hrdina a teroristy jednoho po druhém likviduje. Přichází happy end a spousta ale spousta patosu a červeno-bílých pruhů.
Toliko k ději, který vlastně k letním dnům tak trochu pasuje a jako akční odpočinkovka bohatě postačí. Vždyť, kdo by chtěl v létě zbytečně přemýšlet :) Teď už ale rychle k tomu porovnávání a měření…
Jako první šel do české kinodistribuce snímek Pád Bílého domu (Olympus Has Fallen) režiséra Antoine Fuqua, který má ve svém portfoliu nejedno akční “béčko”. Svůj um ale prokázal už ve snímku Training Day. Tudíž, “řežba” v Bílém domě by pro něj neměla být problém.
Ani White House Down neměl za kormidlem nějakýho začátečníka, ba naopak, režisér Roland Emmerich je dostatečně protřelý akcí. Vždyť megalomanské akční opusy točí od Dne nezávislosti (rok 1996!), každé 2 – 4 roky. A kdo Emmerichovu tvorbu sleduje pozorněji, jistě vytušil, že jeho verze pádu nejdůležitější chaloupky světa, bude slušnej mejdan.
Každý z pánů režisérů uchopil téma po svém a tak i ze stejného scénáře nakonec vyšly dva rozdílné filmy. Zatímco Antoine Fuqua zůstal spíše u té akční “béčkové” (tím neříkám, že špatné) řežby a jeho hlavní klaďas v podání Gerarda Butlera zůstal dostatečně chladný na to, aby z Bílého domu vystřílel vše, co tam nemá co dělat. Emmerich se vrátil ke kořenům Dne nezávislosti a většině toho, co v tomto filmu skvěle fungovalo.
Když na White House Down půjdete jako na odpočinkovou akční komedii, budete se náramně bavit.
Vyznění a dojem z filmu: 60 ku 80 % ve prospěch White House Down
Jak jsem už zmínil, hlavního hrdinu v Pádu Bílého domu ztvárnil Gerard Butler. Ten stejně jako Channing Tatum v 2. snímku hraje prezidentovu ochranku (ať už minulou nebo budoucí) a zachraňuje ho ze spárů zlých teroristů. Oproti White House Down, kde Tatumovi skvěle sekunduje sám prezident v podání Jamie Foxxe (stejně skvělej jako v Djangovi), Butlerovi parťák chybí a Aaron Eckhart jako prezident doslova překáží. Kromě Eckharta se v Pádu Bílého domu na pár štěků ukáže I Morgan Freeman, ale celkově je to one man show, která s Butlerem zůstává jen lehce nad průměrem. Osobně bych sice raději svěřil život do rukou Mikea než mladíka Johna (Channing Tatum), kterému jsem to tolik nevěřil, ale jeho fórky a mladická nerozvážnost mě dostaly :)
Hlavní hrdinové a herecké výkony: 40 ku 70 % ve prospěch White House Down
Roland Emmerich u White House Down vsadil na mladou dvojici hlavních protagonistů, která mu náramně fungovala už ve zmiňovaném Dnu nezávislosti. Tatum s Foxxem teď prostě frčí a ve filmu jim to spolu hrálo. Kromě toho, zůstal i u svých dalších ověřených zbraní, humoru a patosu. Vtipných narážek a fórků je ve filmu opravdu nespočet. Pár jich dokonce nezastřeně využívá už tolikrát zmiňovaný Den nezávislosti. Spolu s mořem patosu a patriotismu, který k Emmerichovým filmům patří jako párek k hořčici, to ale celé prostě funguje. A když na White House Down půjdete jako na odpočinkovou akční komedii, budete se náramně bavit.
Akce, vtip a nadšení: 50 ku 80 % ve prospěch White House Down
Celkově tedy s mou letní sníženou hladinou intelektu vítězí White House Down nad Pádem Bílého domu. Bavil jsem se u obou snímků, krve a padlých bídáků je na obou stranách dostatek, ale nakonec u mě zvítězil humor, Emmerichův nezaměnitelný styl a schopnost přisadit si tam, kde by jiní dávno končili!
