Herec, režisér a scénograf Jan Kříž: Muzikál Biograf láska ukazuje tři odlišné tváře Hany Zagorové
Co vás přivedlo k režii muzikálu Biograf láska?
S producentem a ředitelem Divadla Kalich Michalem Kocourkem jsme mluvili řadu let o různých titulech, nakonec se jsme se časově a tematicky sešli právě u tohoto námětu. Nabídka přišla v době prvního lockdownu a já měl pocit, že je to pro mě možnost otevřít nové dveře. Samozřejmě jsem cítil velkou zodpovědnost, ale nakonec jsem dospěl k tomu, že to v danou chvíli byl správný krok.
Jde o vaši teprve druhou režii po My Fair Lady uváděné libereckým Divadlem F. X. Šaldy. Odkud čerpáte know-how?
U divadla jsem se narodil a vyrostl na jevišti i za jevištěm. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych dělal jinou práci. Některým dětem připadá toto prostředí fascinující a magické, já měl takový pocit zase z kanceláří. Vystudoval jsem scénografii, ale nakonec u mě převážilo herectví. Za ty roky, co se u divadla pohybuji, jsem došel k názoru, že všechno umění od režii přes kostýmy po skládání hudby je jenom jedna a ta samá hra se stejným cílem, a to odvyprávět co nejlépe příběh publiku. Jen každá profese používá jiný jazyk a řemeslné zpracování.
V čem podle vás tkví muzikálový potenciál Hany Zagorové?
Její písně mají témata, linku, příběh, pohled na svět. Má úžasný repertoár, ve kterém si za celou kariéru vyzkoušela mnoho žánrů a tvůrčích přístupů, od jemných až naivních písní po filozoficky laděné hudební monology typu Adieu. Její písně mají velký divadelní náboj. Čím víc jsem se nořil do její hudby, tím víc mě udivovalo, že ke vzniku muzikálu s jejími písněmi došlo až teď.
K muzikálům často vznikají zbrusu nové skladby, vy jste s kolegy vybrali dvacet čtyři songů ze zpěvaččina portfolia. Podařilo se nalézt společný leitmotiv?
Ke spolupráci jsem byl přizvaný v momentě, kdy už byl scénář napsaný, tudíž jsem u výběru přímo nebyl. Ještě jsme však o něm diskutovali a playlist lehce pozměnili, jak se dál scénář ladil. Neřekl bych, že bychom spojující prvek ve výběru písní hledali. Máme písně z interpretčiných počátků v šedesátých letech až po relativně nedávné. Z mého pohledu je zajímavější, co je odděluje. V inscenaci figurují tři naprosto rozdílné postavy, z nichž každá zastává jinou část repertoáru. Jedna je rytmičtější a vtipnější, další představuje romantickou osobnost, poslední si zase projde těmi hloubavějšími písněmi. Jsou to Hančiny různé tváře.
Poslechnete si zpěvaččinu hudbu i mimo jeviště?
Jako dítě jsem usínal u jednoho Hančina elpíčka a samozřejmě jsem její písně odjakživa slýchával v rádiu. Jukeboxových muzikálů jsem dělal velké množství, a ne vždycky se člověku stane, že ty samé skladby poslouchá dva měsíce v kuse a stále ho baví. V případě Biografu láska, kterým se zabývám už rok a půl, to tak však mám.
Biograf láska z alba Světlo a stín patří mezi spíše méně známé interpretčiny nahrávky…
Zaujalo mě, že to tak berete, setkávám se totiž s tím, že každý považuje za slavnou jinou výseč její diskografie. Někteří lidé považují právě titulní píseň za jednu z nejpodstatnějších. Pro jiné to zase bývá třeba Rande u Zdi nářků. V žebříčku iTunes je poslechovost zvláštně sestavená, odlišná je i na Spotify, kde snad vítězí Můj čas. Tuším, že Český rozhlas vyhlásil coby nejhranější písničku na přání Maluj zase obrázky. Mám z toho pocit, že lidi různého věku zasahuje často jiná část Hančiny tvorby.
Konzultuje s vámi Hana Zagorová výslednou podobu inscenace?
Hodně ji s námi rozebírala v době, kdy jsem do představení vstoupil já, a četla několik verzí scénáře. V určité chvíli jsem vycítil, že nám nechává prostor, čehož si moc vážím. Srdcem je divadelnice a ví, že potřebujeme tvůrčí volnost, abychom s písněmi dobře naložili. Dokonce říkala účinkujícím, aby se nenechali svazovat jejím pojetím a nacházeli vlastní interpretaci. Oproti jiným umělkyním má podle mě obrovský dar v tom, že své myšlenky předává s nesmírnou velkorysostí a nadějí, což je patrné kupříkladu v písních Mys dobrých nadějí nebo Co stalo se, stalo.
Objeví se na premiéře?
Doufám, že ano, přál bych si to. Mám samozřejmě velikou trému, protože kromě producenta nebo obsazených herců vnímám jako největší zodpovědnost tu vůči jejímu repertoáru. Nabídek k dramatizaci dostala více, ale zvolila si právě nás. Chtěl bych, aby z našeho představení odcházela s tím, že své písně zapůjčila do dobrých rukou.
V pátek 27. května vás čeká obnovená premiéra adaptace Horečky sobotní noci, v níž hrajete ústřední postavu s filmovou tváří Johna Travolty. Jak jste se do úlohy zpátky vpravil?
Horečku jsme obnovili už v listopadu, ale pokaždé, když jdu jako Tony na jeviště, je to velká výzva. Jsem o něco starší než při původní premiéře a na roli pohlížím trošičku jinak. Je velmi fyzicky náročná a musím se na ni intenzivně připravovat, tudíž jsem teď na dietě a poctivě trénuju.
Podepsala se na vás v tomto směru pandemie?
V mém případě určitě, ale asi je tomu tak u všech muzikálových herců. Nedovedu si představit, jak lockdown prožívali sportovci, když nemohli chodit na tréninky. Do kondice se nesnadno navracím – zrovna v Horečce sobotní noci jdu doslova až do spodního prádla a představení je kondičně velký zápřah. Je to pro mě jak strašák, tak motivace.
Máte rád filmové muzikály?
Ano, moc rád si pouštím třeba Moulin Rouge. Oceňuji, že je to ryzí filmový muzikál, nikoli přenesení jevištní verze. U některých přenesených muzikálů je podle mě konverze znatelná. Třeba násilným střídáním prostředí, jiným tempem a rytmem, než má film mít, a tak podobně. Ale Moulin Rouge je prostě film a plně využívá jeho výhod a zbraní k vyprávění příběhu.
Jan Kříž s autorkou scénáře Uljanou Donátovou (vlevo) a hereckou i životní partnerkou Marií Křížovou (vpravo). Foto: archiv Divadla Kalich
