Indián se v nás projeví, jakmile mu dáme prostor, říká šéf Divadla Kámen Petr Odo Macháček
Jiří Hájíček je autorem románové "venkovské trilogie morálního neklidu", jejímž posledním dílem je Dešťová hůl. Divadlo Kámen se programově nechává inspirovat nejsoučasnější českou literaturou a od 16. června nabídne premiérově hru vystavěnou právě na půdorysu Dešťové hole.
Kdo je dneska indián? Ten, kterej na ničem nelpí? Ten, kterej jezdí na motórce? Ten, kterej má s Terezou docela hezkej život?
Zbyněk se potká se svou dávnou láskou Bohunou, aby jí jako správce pozemků pomohl vyřešit na první pohled jednoduchý majetkoprávní problém. Z města se vrací do míst svého dětství, na venkov, kde se zaplete do nejasných sporů o pozemek, ale i do své osobní a manželské krize. Možná, kdyby byl indiánem, bylo by všechno jednodušší. Indiáni totiž půdu nevlastní, pouze ji mají ve správě. Jak můžeme prodat něco, co nám nepatří, ptali se, když po nich běloši chtěli podepsat smlouvy o prodeji. Existují v dnešní době ještě indiáni?
Zajímavostí je, že do divadelního představení Dešťová hůl budou začleňována také několikaminutová intermezza. Pozvaní hosté z řad psychologů, sociologů, politologů, ale i tanečníků a hudebníků během nich budou zkoumat téma, které se v rámci tohoto divadelního projektu stalo ústředním - a to téma domova. Diváci si navíc budou moci sami v hledišti promítat černobílé fotografie Gabriely Kontra z prostředí různých technopárty.
Na otázky k novému představení nám odpovídal režisér Petr Odo Macháček.
Dešťová hůl Jiřího Hájíčka se stala předlohou nového představení. Co Vás inspirovalo k výběru právě tohoto románu?
Divadlo Kámen se nechává programově inspirovat nejnovějšími díly české literatury. Román Dešťová hůl je podle mého názoru svěží, radostný, až bujarý, a přitom se zabývá hrozně závažnými tématy. Třeba základní otázkou: kdo je dneska indián? Mimoto také hodnotou věrnosti, palčivou nespavostí, vyhořením, protivností... A z jiného pohledu také privatizací současné vesnice, kdy jedna zlodějská rodina dokáže okrást všechny ostatní a stát se místními magnáty.
Do dramatizace románu Jiřího Hájíčka jste začlenil také motivy, které se v knize přímo nevyskytují. Mohl byste některé z nich přiblížit? Jakou důležitost v něm hraje téma domova?
Nejdůležitější doplněný motiv bych nerad prozrazoval. Naznačím: indián se dnes možná nepozná podle luku, čelenky, válečných barev. Možná má teď při cestě na radostnou poradu ke svým božstvům jiné atributy a jiné prostředky. Téma domova je také indiánské a opírá se o něj jedna z našich ústředních otázek; ptáme se "co je domov", nebo raději "kde je domov", nebo přesněji a lépe "kdo je domov".
Jak se podle Vás pozná ztělesněný indián?
Nato umíme odpovědět, částečně a nedokonale, jen tím naším představením. Ideální by dokonce bylo zúčastnit se alespoň dvou představení, protože každé je jiné, při každém je jiná konstelace přítomnosti, při každém se ten indián vyloupne nějak jinak. Odlišnost jednotlivých představení posílíme mimo jiné tím, že se každého večera zúčastní jiný host, jehož umělecká performance nebo odborná přednáška bude organicky začleněna do divadla formou několika intermezz.
Může "indiánský archetyp" přežít v současné době – či dokonce ve víru města?
Určitě ano. Prostředky a cesty se liší, archetyp zůstává. Prérie, jihočeská vesnice, Budějovice ani Praha ho z povrchu země nevytěsní. Všichni ho máme v sobě a projeví se, jakmile mu dáme prostor.
Mohl byste přiblížit celý projekt Dešťová hůl spojený s touto inscenací?
Inscenace je celkem komorní – je pro tři herce a hosta pro daný večer. Scénografie je minimalistická, ale opírá se o ne zcela obvyklý prvek: diváci si mohou sami miniprojektorem promítat fotografie, které fotografka a dokumentaristka Gabriela Kontra pořídila na různých raveparties (tedy parties, kde se hraje techno). Na každé představení budeme zvát jiného hosta – umělce nebo teoretika, který provede částečně improvizovaně několikaminutová intermezza organicky začleněná do hry. Jediným hostem pro intermezza při více představeních bude norská taneční skupina sester Haugenových. Spolupracujeme s nimi proto, že z podobného úhlu jako my zkoumají tematiku domova. Mají tu zvláštnost, že žijí za polárním kruhem, v krajině, která je od jihočeské a pražské velmi odlišná, zároveň s ní má ovšem mnoho společných rysů. Věříme, že dialog mezi českou kotlinou a polárními oblastmi vygeneruje prostor pro zajímavé tvůrčí napětí.
Foto: Kristýna Suchá
