Z hříšníka knězem snadno a rychle. Corpus Christi se ptá, k čemu dnes potřebujeme víru
Daniel za sebou nemá lehký osud. Už ve svých dvaceti má pocit, že si pokazil celý život. Nyní se konečně dostává z nápravného zařízení pro mladistvé a touží zapadnout do společnosti, nebýt jen vyvrhelem, ale přínosnou jednotkou. V ústavu jej nejvíce ovlivnil farář a přivedl ho k zamyšlení se nad svými činy. Danielovým snem je stát se služebníkem Boha po jeho vzoru, ale s jeho minulostí je tato možnost nereálná.
Hlavní hrdina se proto po propuštění do normálního světa vydává přes celou zemi za svým novým osudem. V malém městě má pracovat ve stolárně. Po příjezdu jako první navštíví místní kostel, kde se stane malý zázrak. Díky lži, které sám Daniel zpočátku nevěří, se stane knězem pro místní farnost. Tu přebírá i s její temnou historií a postupně se svým nekonvenčním přístupem stává celebritou pro celou vesnici.
Rychle se učí všem praktickým náležitostem, které jsou k výkonu tohoto povolání potřeba, a to i s cigaretou v puse a Googlem v mobilu. Do všeho je hozen, od vedení mše až po zpověď. Právě při ní si skládá střípky o rok staré tragické dopravní nehodně, při níž zahynulo sedm lidí. Před jejich fotkami na návsi se pravidelně schází pozůstalí a truchlí. Do celé očividně stále bolestné záležitosti se Daniel rozhodne vložit všechnu svou energii, čímž ve vesnici rozproudí běh událostí, kvůli nimž se všichni občané změní už navždycky.
Celé Corpus Christi provází v pozadí napětí, kdy to celé praskne. Daniel se dostává do srdcí svých oveček a je skutečným pastýřem, který k nim promlouvá, ale sám není v žádném případě ukázkou ctnosti. A v tom lidé spatřují jeho skutečné kouzlo – je jako oni, lidský a chybující. Je jim oporou a jakýmsi světlem. Ale on si sám sebou jist není.
Může se ještě napravit? Je cesta do pekla dlážděna dobrými úmysly a na každého jednou dojde? Lze v současném světě ještě nehřešit? Pro co si chodí věřící do kostela v jednadvacátém století? Za co ten nahoře může a co na něj jen svádíme? Corpus Christi naráží na zkostnatělost křesťanství pro dnešní svět, či přinejmenším na jeho zastaralou podobu. Lidé už netouží po frázích, ale po lidském přístupu a opravdovém duchovním vedení, sounáležitosti.
To vše je ztělesněno mladým hereckým talentem našich sousedů Bartoszem Bieleniou, na jehož výkonu celý film stojí a dokázal mistrný námět posunout ještě o úroveň výše. Gradace příběhu nahání husí kůži každému, a to včetně těch, kteří se cítí být praktikujícími ateisty. K tomu přispívá především právě osobnost hlavní postavy. Jeho přerod je nepodbízivý a ne prvoplánově líbivý. Pod kůži se dostane až překvapivě rychle, ale rozhodně ne kvůli ploché prvoplánově kladné vykreslenosti. Právě zahození černobílé šablony dělá z Corpus Christi výjimečný zážitek. Jedinou výtkou v tomto směru jsou některé vedlejší postavy, na něž se v příběhu tak trochu zapomíná a rozhodně by měly potenciál dát divákovi jiný úhel pohledu.
Tělo Kristovo se nebojí se bořit tabu, bez servítek. Základní námět, který čerpá ze skutečných událostí, dokázali filmaři rozvinout do poutavého příběhu o významu víry v dnešní době, o odpuštění a o mezilidských vztazích v těžkých časech. A že každý ze zobrazených charakterů má k Bohu svůj vlastní přístup a je to tak správně. Tvůrcům se podařilo divákovi klást otázky především o sobě sama. Zamyslet se nad vlastními hodnotami a nad tím, jaké místo má dané téma v jejich vlastním životě. Snímek režiséra Jana Komasy vznáší k současné církvi až kontroverzní prosbu: buďte lidští.
Fotografie: AČFK
