Šarlatán zůstal tajemným léčitelem v záplavě bylin a roušce nevědomí
Jaký člověk byl léčitel Jan Mikolášek? Jednoznačnou odpověď na takovou otázku diváci v kinech nedostanou, a je to tak dobře. Nový snímek polské režisérky Agnieszky Holland samozřejmě pracoval s dostupnými prameny, které leccos napověděly. Ještě víc však odkryly, že se v rokycanském rodákovi mnozí nevyznali ani za jeho života. Sám představitel hlavní role Ivan Trojan po rešerši potvrdil, že léčitel sám sebe vykresloval v lepším světle a tudíž působil i jako člověk mnoha tváří, rozporuplných hodnot a vlastně i schopností, alespoň tedy pro některé. Faktem ale je, že zachránil mnoho životů a ono mystérium díky inteligentnímu scénaři působí snad ještě víc než jeho zázračné ruce.
Životopisné drama představuje výjimečného muže obdařeného léčitelskými schopnostmi na pozadí hrůzných dobových událostí. Na Jana Mikoláška (Josef Trojan / Ivan Trojan) se v průběhu několika desetiletí obracely s prosbou o pomoc tisíce lidí a léčitel je i bez odborného lékařského vzdělání diagnostikoval a kurýroval. Sám však bojoval s nepřízní osudu, sexuální orientací i jakousi posedlostí, kterou byla pro něj služba lidem. Velkorysost a pomoc se ale obracely proti němu a vzhledem k době znamenaly i přímé ohrožení jeho života.
Markovi Epsteinovi (Ve stínu, Václav) se povedlo napsat text, který za pomoci přiměřeného dramatu předkládá záměrně neurčitý obraz jedinečného léčitele, avšak ne za cenu doslovného, encyklopedického vyznění. Drobné nuance zůstávají skryty mezi řádky, snad i vycházejí vstříc chytrým divákům, se kterými autor i přes často podprůměrnou českou tvorbu posledních let, naštěstí počítá. Inteligentní scénář, který Ivan Trojan podle vlastních slov přečetl na jeden zátah, k tomu producenti vložili do rukou výjimečné režisérky, která prostě dobová témata umí. Nejen díky Hořícímu keři Agnieszka Holland zapadla do představy nevyřčeného a skrytého a s jistotou tuto podobu Šarlatána do velké míry sama svým stylem utvářela. Místo slov přidala emoce a několik možná přebytečných dramatických scén, ale držela se hlavní myšlenky: zobrazit génia a snad i hříčku přírody a zároveň rozpolceného muže, který morální hodnoty podřizoval vlastní posedlosti.
Onu závislost zahrál Ivan Trojan mistrně, nabízelo by se i tradičně dobře. Jan Mikolášek byla ale těžká úloha a předního českého herce ukazuje divákům v jiných a těžkých dramatických polohách hodných ocenění. Nikoliv kvalitatnivním, ale věcným a emotivním protipólem je mu jeho syn Josef Trojan, který se zhostil Mikoláškovy mladší verze. Zatímco starší Mikolášek stojí pevně v kramflecích s nastaveným žebříčkem hodnot a pod rouškou tajemství, mladý voják a zahradník je naivním klukem, který má strach nejen z vlastních rozhodnutí, ale i schopností. Emoce jsou jiné, ale výrazné a Josef Trojan se v roli prezentuje velmi dobře. Za zmínku stojí i Mikoláškův asistent František Palko v podání slovenského herce Juraje Loje, který filmu dává energii a je jakýmsi racionálním hlasem rozumu. A v neposlední řadě potěší i účast Jaroslavy Pokorné, která předává ve filmu léčitelské schopnosti svému mladému nástupci.
Možným tématem bude po zhlédnutí filmu i Mikoláškova sexuální orientace. Mnohdy záměrně (a nesmyslně) upozaděný prvek je přirozenou součástí filmu, nabídne divákům několik emotivně silných scén a nenuceně působí stejně jako jakákoliv tradiční romance. Zároveň na něm film nestojí a naopak neumocňuje lásku obou mužů pouze pro jakýsi efekt. Dlouho nebylo v českém filmu zvykem vidět takto skvěle zobrazený vztah dvou mužů. I za to patří autorům uznání. Koneckonců důležitost zmíněného prvku několikrát potvrdil sám představitel hlavní role.
Už teď je jasné, že bude mít Šarlatán mezinárodní přesah. Snímek se prodal to pětadvaceti zemí a není náhoda, že mu na festivalu Berlinale aplaudovali ve stoje. I přes koronarizi i nízce nastavenou laťku kvality tuzemských děl by film Agnieszky Holland uspěl i ve větší konkurenci a více než jistě uspěje i za hranicemi.
