Než skončí léto. Osobitá karcinogenní love story nepřekračuje hranici sentimentu
Shannon Murphy si ke své filmové prvotině s originálním názvem Babyteeth (doslova mléčné zuby) vybrala stejnojmennou divadelní hru taktéž Australanky Rity Kalnejais, která od svého uvedení stále vyprodává sály.
Režisérce se v adaptaci podařilo vytvořit svébytný filmový jazyk, který jevištní předlohu takřka ničím nepřipomíná. Za výjimku se dají považovat použité předěly jednotlivých částí ve formě jakýchsi názvů kapitol či dějství výstižně dovysvětlujících nevyřčené souvislosti, které nejsou z obrazů na plátně zřejmé.
Titulní hrdinkou příběhu je adolescentní Milla, jež čelí rakovině. Při cestě domů ze školy narazí na výstředního, o pár let staršího drogového dealera Mosese, který právě přišel o střechu nad hlavou. Na první pohled asociální kluk, se kterým není radno přijít do styku, dívce pomůže při náhlém krvácení z nosu a toto milé gesto započne jejich trochu bizarní přátelství. Z Milliny strany však vztah rychle přeroste v zamilovanost.
Máma s tátou z dceřiny první známosti pochopitelně nejsou vůbec nadšení. Umíněné Mille, která se ostře brání nálepkování a na Mosesovi objevuje další kladné stránky jeho osobnosti, přes počáteční snahu odporovat nedokážou. Vlivem různých peripetií se dívčin zdravotní stav začíná postupně zhoršovat a zdá se, že jí nezbývá moc času. Zoufalí rodiče se rozhodnou vyjít Mille vstříc, a i přes svou nevoli mladíka požádají, aby se nastěhoval do jejich domu.
Zběžným pohledem se snímek může jevit jako další obligátní karcinogenní teen romance, kterých se v posledních letech vyrojila řada, ať už Hvězdy nám nepřály nebo Teď a tady. Než skončí léto je však překvapivě osobité a jeho nahlížení na závažné onemocnění vskutku neobvyklé. Namísto pravidelného střídání životaplných momentů s těmi, co drsně hrají na citovou strunu, se v novém snímku dočkáme jediné čistě srdceryvné scény. Smutných okamžiků je sice vícero, vždy jsou ale zlehčeny sarkastickým humorem.
Téma rakoviny se do příběhu vkrádá nenásilně a mnohem více než na psychiku Milly se tvůrci soustředí na lidi okolo ní. Otce psychiatra, který i s ohledem na své povolání drží své emoce na uzdě, labilní matku, jež zneužívá manželových možností a bere si od něj tučnou dávku antidepresiv, nebo Mosese, který všechno prožívá s nimi, ale svým „feťáckým“ způsobem.
Film se místy dotýká samotné hranice patosu a sentimentu, k níž jej přibližuje také soundtrack složený z popových a klasických skladeb, nikdy ji ale nepřekročí. Zásluhu na tom má zejména skvělé herecké obsazení, ať už Eliza Scanlen, která prostořekou a tvrdohlavou Millu zvládla tak nonšalantně, jak to jen šlo, nebo Ben Mendelsohn výtečně ztvárňující vnitřně trpícího rodiče.
Problém představuje pouze přílišná délka, která je znatelná hlavně ve druhé polovině, kdy už děj spěje k nevyhnutelnému závěru – zde by prospělo ubrat zhruba dvacet minut z celkově dvouhodinové stopáže, aby film byl brysknější a údernější.
Foto: Aerofilms
