Nová verze slavné hororové klasiky prošla sebevědomou aktualizací. Neviditelný demonstruje post-traumatickou stresovou poruchu skrze plíživě nepříjemnou atmosféru
Už několika letá snaha studia Universal oživit slavná monstra klasického hororu a vytvořit tak své vlastní temné univerzum ve stylu Marvelu, stále nenachází úspěchu. Naposledy do kin uvedená Mumie (2017) Alexe Kurtzmana měla být startovním můstkem do světa nového filmového vesmíru Dark Universe, jenže kriticky ani kasovně neoslnila. Původně plánované remaky starých klasik hororu Frankensteina a Neviditelného muže tedy vzápětí zmizeli v koši a velké studiové ambice opadly. Alespoň do té doby, než se o jeden z legendárních meta charakterů hororu nezačal zajímat australský scénárista a režisér Leigh Whannell, jehož osobitý tvůrčí rukopis leží mezi sériemi filmů Saw a Insidious. Rozpočtem upomínající nezávislý film (okolo sedmi milionů), komornější atmosférou a svěží aktualizací tématu umně ukazuje novou cestu.
Nová verze Neviditelného se tak u své předlohy spíše inspiruje, přestože na ní v mnoha ohledech odkazuje. Namísto klasického béčkového schématu hororu dostáváme překvapivě silné osobní drama podpořené originálním poselstvím o zneužívání. Po úspěšném úniku z honosného sídla svého psychopatického manžela se Cecilia (Elisabeth Moss) dozvídá, že její muž spáchal sebevraždu. Přesto se ale nemůže zbavit pocitu, že je jí stále nablízku. Do pozice hlavní postavy Whannell nevsazuje nikoliv útočníka v podobě neviditelného muže, nýbrž ženskou oběť jeho tyranského chování.
Z původně klasického hororového příběhu o nepovedeném experimentu se tedy stává osobité psychologické drama s prvky hororu o ženě snažící se vymanit z područí toxického vztahu. Reinterpretace Neviditelného muže osvěžujícím přístupem proměňuje podtext paranoidních thrillerů v hlavní poselství, a oproti předloze využívá hororových prvků převážně rámcověji, přičemž skrze motiv neviditelnosti poukazuje na ženskou perspektivu skryté citové manipulace. Proměnu zlomené ženy v bojovnici i za pomyslné práva žen představuje výtečná Elisabeth Moss, jež umně čerpá zkušenosti i ze seriálu Příběh služebnice (2017-20). V Neviditelném, zejména v první polovině, potvrzuje své pozvolné usazovaní se mezi nejtalentovanější herečky současnosti.
Plíživější první polovina filmu nastiňuje post-traumatičnost rozpadu vztahu dvou lidí, kdy se místy až hystericky rozrušená Cecilia, a nejen psychicky deptaná svým neviditelným ex-manželem propadá větší a větší nejistotě. Avšak takovou nejistotu, již Cecilia zažívá překvapivě za celou stopáž nezažijeme. Whannell skrze povedené rámování obrazu totiž z diváků vytváří vševědoucí médium. Na rozdíl od postav tak s poklidem můžeme sledovat po kuchyni levitující nůž nebo dech neviditelného agresora. Osvěžující přístup, který působí často inovativně naruší až druhá polovina filmu, kdy nejistota pomalu ustupuje žánrovým konvencím tak typické pro slashery. Vtahující kamerové a převážně interiérové jízdy a nikam nespěchající momenty střídá najednou mnohem rychlejší tempo akčních scén. Vrcholem je pak několika minutová jednozáběrová sekvence dávající vzpomenout na osobitý autorský styl z předešlého Whannellova sci-fi snímku Upgrade (2018).
Neviditelný však nejvíce trpí na přehnaně dlouhé stopáži, jejíž posledních dvacet minut může působit až nadbytečně, i co se z hlediska uzavření příběhových linek týče. Nicméně se přes svou rafinovanost a výtečné propojení vizuality a působivé ambientní zvukové stránky může řadit ke zdařilým hororům demaskujícím palčivé úzkosti dnešních společností podobně jako třeba Uteč (2017) Jordana Peela.
