Vidíš měsíc, Danieli? Civilní skandinávské dokudrama zbytečně neždímá emoce
Do nedávné historie diváky zavádí nový snímek Vidíš měsíc, Danieli dánského režiséra Nielse Ardena Opleva, tvůrce původní severské verze blockbusteru Muži, kteří nenávidí ženy. Na režii se podílel jeden z hlavních představitelů, tamější populární herec Anders W. Berthelsen. Scénář sepsal Anders Thomas Jensen (Vévodkyně).
Daniel v podání pětatřicetiletého, avšak mladistvě vyhlížejícího herce Esbena Smeda je dnešní typický dvacátník, který ve své rané dospělosti moc neví, co se životem. Snaží se prosadit jako gymnasta, rozvíjející se kariéru mu ale překazí vážný úraz.
Baví ho ale i fotografovat, a tak se přihlásí na konkurz asistenta k úspěšnému fotoreportérovi, který ho překvapivě najme a okamžitě se s ním vydá na zakázku do Somálska. Daniel je ve svém živlu a zdá se, že konečně v životě našel pevný bod.
Navzdory nesouhlasu rodičů se rozhodne příště zamířit do Sýrie, tentokrát však už na vlastní pěst. Nezajímá ho však občanská válka jako taková, ale všední život obyvatel během nepokojů. Přesto události naberou rychlý spád a Daniel je náhle zajat příslušníky ISIS, kteří ho považují za agenta zpravodajské služby. Coby rukojmí, kterého může zachránit jen astronomické výkupné, potkává filmový Daniel i další reálnou postavu – amerického novináře Jamese Foleyho (Toby Kebbell).
Mezinárodní počin Vidíš měsíc, Danieli je bytostně evropská záležitost. Prakticky neobsahuje akční scénu a výjimečně vypjaté momenty, kterých je poskrovnu, zpracovává civilně a bez zbytečně tlačených emocí jako dokudrama. Protagonista není žádný přehrávající hrdina, ale pouze a jen obyčejný kluk, který se ocitl na špatném místě ve špatnou chvíli. Mučení a ponižování od svých věznitelů snáší ne zrovna hystericky, ale ani s naprostým klidem.
S Danielem je ale přesto poněkud obtížné soucítit, scénář totiž nenabízí moc příležitostí nahlédnout více do jeho psychiky, byť by k tomu při více než dvouhodinové stopáži jistě prostor byl. Emotivněji se projeví až v samotném závěru, v němž je mírně naznačena posttraumatická stresová porucha, film ale poté po pár minutách naneštěstí skončí.
Mnohem lépe se tvůrcům podařilo přiblížit podstatu islamistů. I navenek nesmlouvavým extrémistům se surovým vystupováním se při popravě můžou zalít oči. A navzdory silným řečem o pravosti víry jsou vlastně jen prostými obchodníky s lidmi. Velitele skupiny v dramatu výtečně ztvárnil Amir El-Masry, jehož zlověstné oči, jediné, co na svém maskovaném obličeji odhaluje, hrají doslova samy.
Přemrštěná délka, kvůli níž občas vázne napětí a děj místy sklouzává k suchopárnosti, je nakonec jedinou výraznější slabinou snímku.
Foto: IMDB.com
