Malé ženy jsou velkým klasickým příběhem, který aktuálně odráží nejen sesterské pouto a lásku
Čtyři sestry Marchovy, a přece je každá úplně jiná. Meg (Emma Watson) je romantička, co věří na pravou lásku. Jo (Saoirse Ronan) je nezkrotná, neřízená střela, která sní o tom, že se jednou stane spisovatelkou. Amy (Florence Pugh) je rozmazlená, svým způsobem i marnivá a je úplným protikladem Jo. Beth (Eliza Scanlen) je nejtišší a nejnápadnější ze všech dívek.
Tak se rozbíhá příběh čtyř sester, které zůstaly s matkou samy poté, co otec odešel do války. Každá z nich o něčem sní. Amy by chtěla být jednou malířkou, Meg má talent na herectví, Beth hraje bravurně na piano a Jo by se jednou chtěla živit psaním. Jsou to však sny, které bylo v té době prakticky nemožné si splnit a které se nejspíš postupem času vytratí, až sestry dospějí. Tehdy si uvědomí, že jejich život neprobíhá tak, jak si kdysi představovaly.
Právě povahové odlišnosti mezi čtyřmi sestrami se na plátně promítají krásně. Herecké výkony jsou charismatické a protagonistky skutečně působí jako sestry. Ať už se jedná o momenty radostné, smutné, o sesterské hádky nebo vzájemné hašteření.
Saiorse Ronan a Florence Pugh však své herecké kolegyně převyšují. Právě tyto dvě sestry jsou dokonalé protipóly a postupem času můžeme sledovat vývoj jejich charakterů, jak dospívají, jak si uvědomují řadu věcí okolo sebe. Především proměna Florence Pugh v roli Amy, z uštěpačné hysterky v inteligentní a vyzrálou ženu byla nejvíce znatelná.
Ostatní herci, ať už se jedná o Lauru Dern, která perfektně ztvárňuje matku čtyř sester nebo zahořklou tetu v podání Meryl Streep, se svými postavami vytvářejí absolutní harmonii. To se týká také Timothéeho Chalameta v roli Laurieho. Právě silné, sympatické a uvěřitelné herecké výkony snímku dodávají na kvalitě.
Výprava a kostýmy vytvářejí harmonický celek a skvěle je zpracována také hudba, která v nejzásadnějších momentech až na jemnou melodii prakticky utichá, nebo naopak výrazně graduje. Rovněž je třeba vyzdvihnout zpomalené či detailní kamerové záběry, které pomáhají děj zvolnit. O něco kratší délka by však snímku neuškodila, naopak by tak získal větší dynamiku. Celou stopáž se pohybujeme mezi dvěma dějovými linkami, které se možná střídají až příliš rychle a je tedy občas složitější se ve filmu zorientovat. Greta Gerwig tímto nejspíš chtěla ukázat podobnost mezi paralelními scénami, odehrávajícími se několik let od sebe.
Tématu války se snímek dotýká jen okrajově, a to především v souvislosti s otcem sester. Mnohem více předkládaná je otázka úlohy žen ve společnosti. V devatenáctém století se žena měla nejlépe dobře vdát, aby mohla jako matka v domácnosti vést spokojený život s bohatým manželem. Greta Gerwig právě téma feminismu, prosazování se a rovnoprávnosti žen pojímá jako aktuální i pro dnešní dobu, čímž bezesporu je.
Nejde jen o poselství, jaké měla režisérka a autorka samotného románu v úmyslu sdělit. Louisa May Alcott v knize odkryla i část sebe, o čemž se ve filmu skrze postavu Jo dozvídáme. Snímek se nejspíše bude líbit více ženám, protože se s jednotlivými postavami dokážou lépe ztotožnit. Je však třeba zdůraznit nejpodstatnější fakt. Malé ženy jsou plné emocí. Jsou tak uvěřitelné, že celý příběh prožíváte s nimi, smějete se, pláčete, film vás jednoduše pohladí na duši - a to se pokaždé nestává.
