Bídníci režiséra Ladje Ly věrně zachycují atmosféru pařížského předměstí
Snímek Bídníci (Les Misérables, 2019) francouzského režiséra Ladje Ly zachycuje čtyřiadvacet hodin v životě obyvatel Montfermeilu, na předměstí francouzské metropole. Ke zvláštní kriminální jednotce (BAC), která dohlíží na pořádek v tamních ulicích, se připojí policista Stéphane (Damien Bonnard). Na rozdíl od svých kolegů Chrise (Alexis Manenti) a Gwandy (Djebril Zonga) nemá s předměstím tolik zkušeností, i přesto však dovede vycítit rostoucí napětí mezi muži zákona a tamní komunitou.
Ze střechy jednoho z nechvalně proslulých panelových domů ‚HLM‘ ovládá svůj kamerou vybavený dron chlapec jménem Buzz (Al-Hassan Ly). Když se Buzzovi podaří natočit pro policii kompromitující materiál, situace se vymkne kontrole.
Okem dokumentaristy
Bídníci začínají snad až idylicky, a to pohledem na radostné tváře fotbalových fanoušků, oslavujících ve známých pařížských ulicích. Děj se však záhy přesouvá do – o mnoho méně radostného – Montfermeilu a formou útržkovitých sekvencí nám přibližuje nelehký život na předměstí. Zatímco muži zákona balancují na hranici dobra a zla, aby si tak u místních udrželi respekt, obyvatelé sídlišť se snaží i s minimem zdrojů uživit a ochránit své rodiny.
Ke stěžejnímu dějovému zvratu dochází zhruba v polovině snímku, kdy Buzzův dron zachytí pro policisty kompromitující materiál. Od tohoto momentu jsou Bídníci spíše než mozaikou nejrůznějších lidských charakterů v každodenních situacích klasickým příběhovým filmem.
Zejména v první polovině snímku se nezapře režisérova zkušenost s dokumentárním žánrem. Velká část záběrů je natočena způsobem tzv. guerilla filmmaking, a to zpravidla roztřesenou ruční kamerou, s níž se setkáme mimo jiné i u dokumentárního filmu a která mimo jiné zdárně umocňuje naléhavost a palčivost sdělení. K atmosféře dokumentárního snímku pak přispívají i četné záběry z Buzzova dronu.
Z pohledu policie
Vzhledem k námětu i dějové struktuře nejnovějších Bídníků se zde nabízí srovnání s filmem Nenávist (La Haine, 1995) Mathieua Kassovitze. I tento snímek popisuje zdánlivě obyčejných čtyřiadvacet hodin v životě obyvatel předměstí; nicméně Kassovitz zvolil na rozdíl od Ladje Ly, jenž preferuje surovější režijní postupy, výrazně rafinovanější a komplikovanější filmový jazyk.
Oproti snímku Nenávist se Bídníci větší měrou věnují i osudům policistů, aniž by děj sklouzával k přílišným otřepanostem či černobílému vidění světa. Jen stěží bychom totiž rozhodovali o tom, kdo jsou protagonisté a antagonisté, a i s nejméně sympatickou postavou divák nejednou soucítí. Různorodost členů kriminální jednotky – dva zkušení, ale přesto odlišní profesionálové a zmatený nováček – je pak stěžejním prvkem filmu a dokáže udržet divákovu pozornost i během fragmentární první části.
Celkovému dobrému dojmu napomáhá i zdařilé herecké obsazení. Damien Bonnard zvládl roli rezervovaného nováčka Stéphana bez sebemenších problémů, přestože to lze posuzovat až díky druhé polovině snímku, neboť v té první nemá jeho postava mnoho prostoru. Velmi dobře si vedl i Djebril Zonga v roli policisty Gwady; přesto byl do značné míry zastíněn Alexisem Manentim, jenž díky svému způsobu mluvy, výrazům v obličeji i řeči těla ztvárnil machistického velitele týmu na výbornou. V poslední řadě lze ocenit i přirozený projev dětských herců, zejména pak Al-Hassana Ly, představitele Buzze.
Fenomén policejních nováčků
Přestože snímek Bídníci patří k nejlepším francouzským filmům posledních let, minimálně jednomu klišé se nevyhnul. Zdá se, jako by bylo povinností, aby se v současných detektivních příbězích objevil alespoň jeden idealistický policejní nováček, který je pro smích nejen kolegům, ale i svědkům a potažmo zločincům. Řeč je samozřejmě o Stéphanovi. Avšak zhruba od poloviny filmu je očividné, že pro potřeby děje je postava Stéphana nezbytná, a na obranu Ladje Ly je nutno dodat, že počet žertů na účet nováčka je v mezích snesitelnosti.
Poněkud rozporuplně se pak jeví finální sekvence. Divák při ní sice napětím nedýchá, neboť mu to bezchybně zrežírované akční scény nedovolí, nicméně režisér jako by se v posledních minutách takříkajíc utrhl ze řetězu. Přestože jde ze strany Ladje Ly o jasné varování před tím, jak snadno lze v lidech vyburcovat hněv, závěr snímku příliš neodpovídá střízlivé dokumentární atmosféře, a působí tedy spíše vynuceně.
Výše zmíněné výtky však nejsou závažného charakteru a snímek Bídníci je svým námětem i zpracováním jedinečným dílem. Svědčí o tom nejen Cena poroty na loňském festivalu v Cannes, nýbrž i nominace na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film.
Foto: Film Europe
