Anatomii lidské touhy vlastnit majetek servíruje divákům A studio Rubín v inscenaci Věci
Francouzský spisovatel, esejista, filmař a dokumentarista Georges Pereca vytvořil svou novelu nejen jako studii lidské závislosti na věcech, ale rovněž jako studii o konzumerismu. Režisérka Eva Rysová tento pohled na hromadění majetku dodržuje a v inscenaci v Rubínu nabízí pohled na to, jak touha po stále větším množství majetku ovlivňuje život člověka, jak mění jeho psychiku a chování.
Mladý pár se nastěhuje do malého bytu o rozměru 35 metrů čtverečních. Do nového domova, který je podle jejich slov parodií na bydlení, přináší první věci. Potřebují jich ale mnohem více. A kolik vlastně, aby mohli žít skutečně hodnotný život? Kdyby byli bohatí, oni by si to uměli pořádně užít! Symbolem luxusu se pro ně stává divan Chesterfield. Kdyby si ho ale skutečně mohli dovolit, stačilo by jim to? Čím více si toho mohou koupit, tím více se zdá, že jsou nespokojenější a chtějí víc.
I když hlavní roli v inscenaci hrají právě hmotné věci, na malém pódiu v Rubínu se pozornost soustředí především na množství monologů a dialogů. Prostřednictvím nich herci Julie Goetzová a Jan Grundman nechávají diváky nahlédnout do vztahu, který hmotné věci ovlivňují víc, než si partneři uvědomují. A byť se může zdát hra spíše absurdní, obsahuje poměrně velké množství momentů, v nichž se bezesporu diváci najdou. A asi se jim to nebude úplně líbit.
Autor předlohy Georges Perec je znám tím, že si předtím, než začal psát svá díla, stanovil takzvané les contraintes, tedy podmínky, které musel při práci na textu dodržovat. Mezi nejznámější příklady patří třísetstránkový román Disparition, v němž se neobjevila jediná souhláska ‚e‘. Podobné podmínky si stanovili také tvůrci divadelní inscenace v Rubínu.
První z nich se týká pohybu herců po jevišti. Oba protagonisté se mohou pohybovat pouze po vyznačených liniích na podlaze. Jejich pohybu to dodává zcela nový rozměr. Druhá podmínka se týká doprovodné hudby. Tu tvoří jediná skladba od Mesiáše Georga Friedricha Händla. Avšak nezní vždy stejný kus! Každé představení totiž začíná v místě, kdy to předchozí skončilo. Hudební doprovod se tak vždy mění. Třetí se týká jednoho z kostýmů, který bude na každé představení od jiného módního návrháře.
Divadelní anatomie lidské touhy nejen vlastnit věci, ale najít prostřednictvím nich hodnotu svého života má dynamiku a jasné poselství. Divák má ale zároveň dostatek prostoru pro vlastní interpretaci, což je důležité, jelikož se inscenace zaměřuje na fenomén, který zná ze své bezprostřední zkušenosti.
Fotografie: A studio Rubín – Patrik Borecký
