Kde leží Národní třída a její kvality? O výjimečné adaptaci úspěšné knihy
Český rozhlas v posledních dnech zveřejnil výsledky rozsáhlého sociologického výzkumu, nazvaného Rozděleni svobodou. V rámci tohoto výzkumu byla společnost rozdělena do šesti tříd na základě kapitálu finančního (majetek, příjem), kulturního (prefernce a znalosti v oblasti kultury), lidského (vzdělání především v oblasti cizích jazyků a práce s počítačem) a sociálního (obklopení lidmi, ochotnými a schopnými v případě potřeby pomoci). Do třídy, kterou sociologové nazvali strádající, spadají ti, kteří nejsou dostatečně zajištěni ani v jedné z těchto oblastí kapitálu. V České republice je to 18% lidí; často čelí exekucím a každý pátý zástupce této třídy nemá jiné než základní vzdělání. A právě do této třídy bezpochyby patří také Vandam, Lucka, Vandamovi spolu-štamgasti i narkoman Psycho, zkrátka většina protagonistů Národní třídy.
Nejsou to ale udření a rezignovaní chudáci - Lucka se nevzdává snu o hezké, zajištěné budoucnosti pro sebe a svou dceru, Vandam žije bohatým vnitřním životem, plným, vzpomínek na dětství, úvah o postavení člověka, míru a válkách... Přesto, že ji výzkum Českého rozhlasu neobjevil u většiny zástupců této třídy, důležitým prvkem Vandamova života je frustrace z bezmocného postavení chudého dělníka ve společnosti, která se pak vlívá do glorifikace násilí a návalů agrese. Co naopak výsledkům výzkumu odpovídán přesně, je nedůvěra k oficiálnímu státnímu aparátu - k politikům a především k policii, které - jak sám Vandam říká - vadí, že "pořádek zjednává i někdo jiný", a proto je k sídlištním "hrdinům" značně nepřátelská.
Tedy: režisér Štěpán Altrichter s autorem knižní předlohy Jaroslavem Rudišem stvořili příběh, který uvěřitelně zobrazuje život chudých v současné české společnosti, navíc v mnohém odpovídá aktuálním poznatkům o společnosti (které se ale v době vznikání filmu dali pouze předpokládat). Vandam v podání Hynka Čermáka je vrcholně rozporuplným hrdinou - po většinu filmu je to téměř sympaťák, kterému rozumíme nebo s ním alespoň sympatizujeme, má ale i své stinné stránky, znejisťující jednoznačné čtení. To - i dle slov tvůrců filmu - lze považovat za hlavní poselství filmu: Národní třída je výzvou k pozornějšímu naslouchání, porozumnění situaci druhého, které musejí předcházet odsudku.
I přes takto vážné posleství a neveselý obsah je ale Národní třída vtipný a zábavný film - poukazuje na absurdity (kupříkladu v přístupu českých nacionalistů k vietnamské minoritě), pracuje se slovním humorem, odlehčuje dramatické téma drog; ovšem bez toho, že by své hrdiny či jejich trápení zlehčoval či zesmněšňoval. S náznakem odsudku či zesměšnění se naopak setkáme ve vztahu k zástupcům lépe zajištěných tříd, k boháčům a politikům.
Štěpán Altrichter, autor výrazného debutu Schmitke, na filmu opět spolupracoval s rumunským kameramanem Cristianem Pirjolem; společně znovu stvořili výrazně výtvarné dílo, využívající specifickou vizualitu sídlišť a zachycující jejich atmosféru. Působivá je také hudební složka filmu, působící často jako dynamizující kontrapunkt filmového obrazu. Je-li možné něco filmu vytknout, je to fakt, že místy působí roztříštěně: v množství vizuálních přístupů a především v nesourodosti hereckých projevů - vedle Čermákova citlivého psychologického hraní působí některé stylizovanější postavy (Mrazák) vulgárně a rušivě. Je také škoda, že autoři víc nevytěžili knižní odkazy k mytické válečnické minulosti, které mohly výrazně nahrávat mysteriózní atmosféře, se kterou jsme se už setkali a kterou oceňujeme u Altrichtorva předchozího filmu.
I přesto je Národní třída výjimečný počin úspěšně adaptující těžko zfilmovatelnou knihu, působivě pracující se sídlištní vizualitou a nezdráhající se být politickou zprávou o nerovnostech v české společnosti. Můžeme také doufat, že do kin přivede širokou škálu diváků, včetně těch, jejichž životní situaci zobrazuje.
