Hrůzné drama o zkáze Černobylu postavilo Hru o trůny do role bezmocného outsidera
Napětí, hluboký příběh, nádherná kamera i dobře napsané charaktery. To jsou jen některé superlativy, které lze přisoudit pětidílnému dramatu z dílny HBO. Největší katastrofu v dějinách jaderné energetiky zobrazují tvůrce a scenárista Craig Mazin s režisérem Johanem Renckem ve všech konturách a na televizní poměry přímo mistrovsky.
Na konci dubna 1986 otřásá jadernou elektrárnou v Černobylu na Ukrajině exploze, která uvolňuje nebezpečné radioaktivní látky po Sovětském svazu i zbytku Evropy. Situaci řeší špičky komunistické partaje a i přes závažnost havárie nechtějí vystavět největší národ na světě sebemenší hanbě. Jediným realistou je jaderný fyzik Valerij Legasov, který přesvědčí místopředsedu sovětské vlády Borise Ščerbinu, aby začal jednat. Každá hodina totiž stojí lidské životy.
Pokud si představíte seznam s prvky, které by každý dobrý seriál měl mít, u Černobylu si kvapně odškrtáte úplně vše. Jádrem příběhu je samozřejmě nepochopitelné selhání reaktoru uvnitř ukrajinského kolosu, ale to je pro tým kolem Mazina teprve začátek. Nebojíme se naznačit, že HBO přiblížilo divákům katastrofu co nejblíže k reálným pocitům skutečných aktérů na všech frontách. V brilantně obsazeném dramatu bojuje Legasov Jareda Harrise s následky katastrofy i politickým aparátem. Ščerbina s tváří Stellana Skarsgårda rychle pochopí, že stranická knížka lidi nezachrání a spolupracuje s ním přes všechny překážky, které mu ostatní Sověti včetně neslavné KGB házejí pod nohy. Pozadu nezůstávají ale ani Paul Ritter, Emily Watson a další ansámbl pečlivě vybraných herců.
Syrová kamera Jakoba Ihreho servíruje radioaktivní popáleniny nebo stovky obětí, které jdou na smrt pro slávu sovětského národa. Vidíme likvidaci všeho živého, co by jaderný odpad z elektrárny mohlo šířit. Umírají lidé, psi, obilniny a naděje, že hrůza půjde zvrátit. Dramatické chvíle ale nabízí seriál i v politickém zákulisí. Ať už jde o získání povolenky nebo Gorbačovovy schůze. Vše perfektně graduje bez zbytečného patosu a klišé. Hudba Hildury Guðnadóttir je pak třešničkou na dortu. Doplňuje pečlivou mozaiku a neslouží pouze jako násilná akustická připomínka, že se divák má obávat.
Každý Černobyl nevstřebá. I když se Mazin drží v normálu a nevyžívá se v záběrech jdoucích přes čáru, divákovi je fyzicky špatně a série tak působí jako otrávená pilulka proti perfektnímu světu, kterým se Sovětský svaz snažil být za každou cenu. Zároveň slouží jako připomínka zkázy, kterou si člověk přivodil sám a s lehkým srdcem by se mohla pouštět v hodinách dějepisu.
Hru o trůny vystřídala hra o život, hra o budoucnost. A i před velkým finále v pondělí 3.6. se Černobyl právem řadí mezi to nejlepší, co na obrazovkách vzniklo.
