Vyhořelá čtyřka nabízí v Burnoutu rovnováhu mezi workoholismem současnosti a tvůrčím bláznovstvím v typicky rubínovském střihu
Jak dlouho bude hořet sebevětší svíčka, když ji seberete vzduch? A studio Rubín představilo v premiéře inscenaci o problémech generace mezi Husákovými a Havlovými dětmi, která vzývá workoholismus jako moderní náboženství a limit pro ni představuje až kompletní selhání, vyhoření. Kdokoliv spadající do této skupiny může být prakticky hvězdou ve svém oboru a ze dne na den v bláznivém kolotoči přijít o všechno. Takové je nové dílo Jana Friče a Dagmar Radové.
Jiří, Natálie, Jana a Jan. Kreativní třicátníci se zajímavým povoláním. Neznají nudu nebo volný večer a nevadí jim to. Jsou zapálení pro všechny a všechno. Jakou dobu ale může podobné nadšení vydržet a kdy se mění v otupělost a následné zhroucení systému?
Frič, na malostranské scéně poprvé v roli autora, na Burnoutu spolupracoval s Radovou, která například stojí za provokativní i hlubokou inscenací Lonely Horny Only. Hra začíná záměrně nezáživnou, klišé naplněnou tiskovou konferencí, která si střílí z divadelních profesí, protagonistů samotných a naplněných, avšak zároveň prázdných životů. Poté se v tradičním rubínovském vzoru mění v sarkastické výkřiky a dále ve scénické výjevy z klasických her, které ilustrují uměleckou posedlost i bláznovství naráz. Dobrou polovinu hry se divák královsky baví, podobně jako sám workoholik prací, aby posléze sledoval, jak se zábava ztrácí a účinkující padají přes pomyslný útes do neznáma.
Burnoutu velmi pomáhá nejen osobitý styl autorů v A studiu Rubín, ale také velmi vyvážené obsazení. Čtveřice je složená ze dvou herců, režiséra a scénografky a každý z nich, ačkoliv představuje sám sebe, ztvárňuje strategickou úlohu a dělá tak hru zajímavější a bohatší. Jiří Panzner je upovídaný chytrolín, Natálie Řehořová přehrávající bláznivá umělkyně, Jana Hauskrechtová chichotající se sympatická tichá voda a Jan Frič mumlající podivín se sklonem k exhibicionismu.
Ve výsledku nabídne inscenace nejen divadelní odkazy, ale po řadách gagů a sarkastických narážek i poselství o stavu nejen divadelní kultury, která se pod tlakem může sesypat jako domeček karet. V Rubínu se ale naštěstí Řím pálí s humorem a ve svižném autorském střihu.
