Děsivé dědictví vzdává hold klasickým satanským hororům. Neuniklo však americkému rodinnému patosu
Ari Aster byl doposud neznámý hráč na hororovém poli, o kterém v budoucnu určitě ještě uslyšíme. Odmalička byl hororový fanoušek; prý doslova vyplenil sekci tohoto žánru v každé prodejně videokazet. Nic se nemá uspěchat, což u hororů platí několikanásobně. Svůj celovečerní režijní i scenáristický debut dokončil až po dovršení třicítky – a celkem se mu to vyplatilo.
Většina hororů smrtí končí, Děsivé dědictví jí začíná. Umírá zdánlivě nepodstatná, ale, jak se brzy ukáže, zásadní postava celého příběhu. Dědictvím zesnulé Ellen Grahamové nejsou dluhy ani hmotný majetek, ale prokletí, o kterém měla tušení pouze její dcera Annie (Toni Collette).
Pomalý rozjezd filmu, který se zatím nedá označit za horor v pravém slova smyslu, začíná podivínským chováním Elleniny vnučky Charlie (Milly Shapiro) s bezkrevným výrazem ve tváři a hrozivýma očima. Třináctiletá dívka, která nemluví, dlouze zírá a na babiččině pohřbu poklidně chroupe sušenku, svým chováním předpovídá tragické události, kterým se zřejmě vyhnout nelze.
Zhruba uprostřed dvouhodinového snímku se vstupem dalšího katalyzátora děje – Joan (výborná Ann Dowd) – na scénu je znatelná hranice, která první půlku (spíše psychologický thriller) odděluje od zbytku, už čistého hororu. Na rozdíl od zvratů plné první poloviny, za kterou by se nemusel stydět ani mistr žánru Stephen King, se posléze originální nápady začínají vytrácet. Druhá část už jen kopíruje své starší sourozence použitím klišovitých motivů, které poučený divák hororů dobře zná, a tak ví, že vyvolávat duchy svých blízkých se nemá, protože je tu vysoké riziko příchodu nezvaných hostů.
Na Asterův první celovečerní snímek jde ale o nevídaný výkon, který by se dal charakterizovat jako návrat ke zlaté éře hororů sedmdesátých let. Film vyniká důmyslnou kamerou s přesně použitými detaily a nájezdy, ostrým střihem, který divákovi ukáže jen minimum, co se potřebuje dozvědět, a dodává tak na dnešní dobu poměrně dlouhému hororu patřičnou dynamiku, a skvělou hudbou dodanou Colinem Stetsonem.
Filmu však drhne scénář, do kterého proklouzla zřejmě nezbytná dávka amerického patosu takzvaných rodinných hodnot, jež se nevyhne snad žádnému tamějšímu dílu. Navzdory tomu představuje Děsivé dědictví vcelku povedenou alternativu pro diváky, kteří už jsou přesyceni satanskými horory typu Paranormal Activity nebo V zajetí démonů.
Foto archiv A24
