Králova řeč - skvělý Colin Firth v poctivém britském dramatu
Vlastně je skoro nepochopitelné, kde se všechy ty nominace vzaly – film odehrávající se v Británii 30.let a popisující událost, kterou možná angličtí školáci znají z učebnic dějepisu, ale běžnému Evropanovi, natož Američanovi, bude nejspíš zcela neznámá, film výsostně britský a aristokratický (skoro až royalistický chtělo by se říct, kdybychom pro to v češtině měli nejaký pěkný překlad).
Film, který vypráví o tom, jak se koktavý král učil mluvit do rozhlasu a spřátelil se u toho se svým logopedem, který zde představuje onoho příslovečného „člověka z lidu“. Jen těžko si lze představit, že příběh o věcech, které jsou běžnému divákovi tak vzdálené, může působit tak lidsky, skoro až intimně, jako ve výsledku působí „Králova řeč“.
Z úrovně komorního dramatu pro pár nadšenců ji na první pohled k hvězdným oskarovým výšinám pozvedá jen herecké obsazení – Colin Firth (ach, Colin...to bude na samostaný odstavec), Helena Bonham Carter a Goffrey Rush jsou víceméně hvězdy první velikosti, zde však nezáří natolik, aby na sebe strhávali příliš pozornosti, pouze poctivě hrají, v té nejlepší tradici britského herectví ( té, která i negramota přesvědčí, že Shakespeare prostě nepsal své vzletné repliky pro nějaké Australany nebo nedej bože Američany). „Králova reč“ je prostě takový malý anglický zázrak.
Film tohoto typu je navíc ze své podstaty postavený právě především na kvalitních dialozích a poctivém herectví – a v těchto dvou záležitostech "Králova řeč" exceluje. Hlavním pilířem, se kterým celý film stojí a padá, je v tomto případě Colin Firth, který doslova nesleze z plátna a když už sleze, začnete si přát, aby se zase rychle vrátil. Poslední rok pro něj byl maximálně úspěšný (vzpomeňme na Fordovu one-man show „Single Man“) a ukazuje se, že Colin zkrátka zraje jako víno, jak už to tak britští gentlemani umí.
Jeho výkon v „Králově řeči“ je jedním slovem geniální a více k tomu není co dodat (snad jen – ty divačky, jimž se při slovech „pan Darcy v rybníčku před Pemberley“ vkrádá tak jako mě na obličej nepřítomný zasněný výraz, je potřeba upozornit, že nezraje jen herecky a že i když koktá, křičí a vzteká se, tak je prostě...ehm, k sežrání. Jak ve filmu říká jeho manželka ústy Heleny Bonham Carter, „he stammers so sweetly...“).
Z nesmělého Bertieho, jak mu říkají jeho nejbližší, se vinou historických okolností a poněkud nezvedené povahy staršího bratra Edwarda, jež je více playboyem než aristokratem, stává král Jiří VI. A navíc v době, kdy se v Evropě stále hlasitěji ozývá zvučný hlas „Herr Hitlera“ a Británie více než kdy jindy potřebuje silného a charismatického panovníka. Tím, kdo mu má pomoci překonat „strach z vlastního hlasu“ je samozvaný logoped a zkrachovalý australský herec Lionel Logue v podání Geoffryho Rushe. Ten je Bertiemu téměř ve všem opakem – plebejským původem, bohémským přístupem k životu i programovou neúctou k tradicím (přestože i on trvá na tom, že si Edward nemůže vzít rozvedenou Američanku, v těch správných okamžicích funguje jako povahový protipól a jeho bezstarostný přístup k dvorní etiketě je úsměvný a maximálně sympatický).
Jak si lze snadno domyslet, z původně nesourodé dvojice se v průběhu filmu stanou přátelé a král za pomoci Logueovy nonkonformní terapeutické metody, kterou bychom si snadno mohli splést s psychoanalýzou, svoji řečovou vadu nakonec překoná a s ní i traumata spojená s dětstvím v britské královské rodině. Ústřednímu hereckému duu zdatně sekunduje Helena Bonham Carter hrající budoucí královnu-matku Alžbětu a nutno poznamenat, že hraje takovou manželku, jakou by nejspíš chtěl každý muž – krásnou a inteligentní, ale přitom milující a chápající, zdatnou diplomatku a zároveň neochvějnou strážkyni rodinného krbu. Její vztah s manželem a králem je právě jednou z nejintimnějších rovin snímku a funguje stoprocentně – přinejmenším na plátně.
Hlavní osou příběhu je však vztah mezi Bertiem a Loguem, vztah dvou komplikovaných osobností na cestě k vzájemnému pochopení a obohacení. A snad největším plusem filmu je to, že je to právě tento vztah, nikoliv králův konečný úspěch s rozhlasovou řečí, co je nejdojemnější...ne ty okamžiky, kde znějí klavírní opusy Alexandra Desplata a britský národ je sjednocen a král konečně oslavován, ale chvíle, v nichž se nemluví, chvíle tiché intimity a nenápadných projevů náklonosti. Proto je výsledný dojem tak neokázale civilní a lidský, přestože se větší část filmu procházíme po Buckinghamském paláci nebo Westminsterské katedrále a důstojná státnost čiší z každého záběru.
Tom Hooper byl až dosud znám především ve své rodné zemi jako režisér televizních adaptací a seriálů a ze své důkladné řemeslné průpravy si zjevně odnesl jen to nejlepší. To, co se mu v Králově řeči povedlo, je totiž něco jako „poctivé řemeslo s přidanou hodnotou“. Film plyne hladce, žádný záběr není zbytečný, nic a nikdo na sebe nestrhává zbytečnou pozornost, nikde se nepředvádí ani nepřehrává. A přesto je výsledek maximálně působivý a nadčasový zážitek. „Králova řeč“ je přesně tím druhem filmu, na který se po pár letech podívám s gustem znovu a znovu budu zažívat tu čirou radost z poctivé filmařiny. Málokdy můžete o něčem prohlásit, že je to nadčasový klenot ještě dřív, než je jeho odolnost skutečně léty prověřena, ale zde si klidně troufnu takový soud vynést.
Já mám zkrátka svého oskarového favorita jasného a kdyby měla zlatá soška nakonec putovat někam jinam než ke koktavému Colinu Firthovi, museli bychom o soudnosti pánů akademiků definitivně začít pochybovat. Jasno bude už za pár hodin, tak tedy...nechme se překvapit a doufejme, že budeme příjemně nepřekvapeni.
