Já, Tonya: Život plný chyb se proměnil na bezchybný snímek, který má velkou šanci dosáhnout na filmové zlato
Je s podivem, že životní příběh mladé Tonyi neobjevili filmaři už dříve, má totiž všechno. Vítězství i prohry, násilí i lásku, nefungující rodinné vztahy, které dohnaly Tonyu bojovat až do posledního dechu, i když už bylo všechno ztracené a ke všemu nálepku "Tohle se opravdu stalo", která vždycky dodá filmu o něco víc obdivu. Osudy americké krasobruslařky jsou jednoduše tak filmové a navíc protkané černým humorem, až se člověku zdá, že spíš pocházejí z pera bratří Coenů.
Život k neuvěření
Tonya Hardingová od tří let znala jen ledovou plochu a brusle. Cvičila každý den, nezbyl jí čas na školu ani na přátele, krasobruslení byl její život. Nic jiného ji ani nezbývalo, jakýkoli výkon totiž nebyl pro její svéraznou matku dost dobrý. V patnácti letech poznala Jeffa Gilloolyho, se kterým začala chodit a nakonec si ho i vzala. V jejich vztahu se střídaly stavy zamilovanosti s domácím násilím a navíc neustálými rozchody a návraty, podle toho také vypadaly její výkony na kluzišti. Navzdory tomu si ji ale dnes většina sportovních fanoušků spojí se dvěma příběhy. Prvním trojitým axelem skočeným v ženském krasobruslení a útokem na její soupeřku Nancy Kerrigenovou, po kterém se rázem láska jejího publika proměnila v nenávist a její sen plný barevných kostýmů a ledu se rozplynul.
Oba důležité okamžiky jejího profesního života vypráví snímek Já, Tonya. Režisér Craig Gillespie je ale zasazuje do širšího kontextu, nevyhýbá se přitom jejímu dětství ani komplikovanému vztahu s matkou, a dokonce ani jejímu profesnímu životu po krasobruslení, kdy se Tonya stala boxerkou. Neomezil se přitom jen na ploché vyprávění, doplnil snímek pasážemi, ve kterých postavy vysvětlují to, co udělali, zpětně a přímo do kamery jako v dokumentu. Díky tomu se divák nestíhá nudit. Když ho zrovna nezaměstnává příběh, postará se o to totiž scénář, kamera, střih, způsob vyprávění nebo herecké výkony.
Jen dvě zlaté sošky?
Není divu, že jak Margot Robbie, která ztvárnila Tonyu, tak její filmová matka Allison Janney jsou za své výkony nominované na Oscara. Obě předvedly bez nadsázky svůj životní výkon. Díky hereckému umu Margot Robbie je dobře vidět, jak se z obyčejné holky postupně stává světově známá sportovkyně, ale také sarkastická mrcha, která neváhá použít jakékoli prostředky, aby se dostala na vrchol. Všechno jen kvůli tomu, co jí život přinesl. Allison Janney celou dobu působí tak nepříjemně, že se dá jen těžko věřit, že ve skutečnosti je to milá dáma, která hrála v nejrůznějších komediích i animovaných filmech. Dokázala se s postavou dokonce sžít tak dobře, že v mnohých scénách svým odměřeným, nenávistným tónem i vzezřením zastiňuje Margot Robbie.
Ačkoli bychom mohli mít tisíc výtek k životu Tonyi Hardingové, její osudy na stříbrném plátně jsou v podsatě bez chyby. Díky hereckým výkonům a promyšlenému scénáři navíc dokáže Já, Tonya uhranout i ty diváky, kteří sport jinak příliš nesledují. Jediné, co mu můžeme vytknout, je, že není nominovaný na Oscara za nejlepší film. Nejspíš by sice v konkurenci Christophera Nolana nebo Guillerma del Tora neuspěl, ale i nominace by byla zaslouženou poklonou dobře odvedené práci. Ačkoli Tonya nikdy na olympijské zlato nedosáhla, její film by si jedno zasloužil. I kdyby se tak ale nestalo, diváci se nemusí nechat zviklat, i bez toho zlatého chlapíka, je to jeden z nejlepších filmů poslední doby.
