Největší showman: odfláknutý příběh s dechberoucím soundtrackem
Skvělé písně, kouzelná scéna, zajímavé postavy, hvězdné obsazení, energické taneční kreace a příběh outsiderů, co ve světlech reflektorů zazáří a oslní davy. To vše sliboval trailer na nový snímek, jehož jsme se právě dočkali v kinech. Některé sliby plní, to však zdaleka ještě nestačí na to, aby byl takovou strhující podívanou, jakou většina lidí jistě očekává.
Hned na začátku nás film zcela nečekaně vhodí doprostřed děje, nebo spíš doprostřed cirkusu plného tancujících a zpívajících lidí. Pak se nacházíme najednou o desítky let dříve, v době, kdy malý P. T. Barnum teprve pomáhá otci s jeho krejčovským řemeslem a setkává se se svou budoucí ženou Charity.
Postupně během filmu tak nějak v pozadí sledujeme, jak se P. T. Barnum (Hugh Jackman) neustále snaží posouvat k dokonalosti a zbavit se svého předchozího neúspěšného a s chudobou spojeného já. Snaží se dostat mezi vyšší vrstvy společnosti a získat jejich uznání, a díky tomu se také dostane tak trochu na scestí, protože se mu podaří nabídnout to, po čem smetánka touží - operní pěvkyni.
Svůj cirkus složený z lidí, kteří mají různé hendikepy či jsou jakýmkoli způsobem zajímaví a nutí diváky zírat a žasnout, tak na nějakou dobu odsune stranou, a za tuto chybu následně zaplatí. To je asi vše, co z děje ve filmu zaznamenáte. Ostatní postavy - a že jich je ve filmu hodně - s výjimkou Zaca Efrona v roli Phillipa Carlyla také vypadají zajímavě a chceme o nich vědět víc, nemají ale žádný prostor a i po více než hodině a půl strávené v kině nám jsou bohužel cizí.
Sice se film snaží jaksi převyprávět příběh Barnumova života a úspěchu, reálně ale sází spíše na chytlavý soundtrack a dějovou stránku věci odsouvá hodně do pozadí, což bohužel celkový dojem dosti kazí a nevyužitý potenciál příběhu strastiplné cesty za úspěchem nebo odvahy ukázat se, i když je člověk “odlišný”, je prostým zklamáním.
Nejen na začátku, ale v průběhu celého filmu herci nečekaně přecházejí ve zpěv. Ano, je to muzikál, ale v tomto konkrétním případě si na to nezvyknete a pořád vás to bude překvapovat. Nejspíše je to zapříčiněno tím, že herci nezpívají “živě”, ale uprostřed dialogu najednou přejdou na playback a prostě jen otvírají pusu do písničky. Sice se tvůrci evidentně snažili, aby tyto přechody byly co nejméně výrazné, přesto přirozeně nepůsobí.
Největší showman je jedna velká show. Hned na začátku nasadí laťku hodně vysoko a přibližně do poloviny filmu sedíte se zatajeným dechem a obrovským úsměvem na tváři a sledujete jedno úžasné muzikálové číslo za druhým. Všechno, co na filmovém plátně vidíte, vám předává neskutečné množství energie, a i když z některých prvků jste možná trochu nesví - jako z náhlých přechodů do zpěvu či absence příběhu - dojem ze začátku je převážně pozitivní.
Potom však začne úroveň a dynamičnost celé “show” klesat, jako by se tvůrci snažili tu příběhovou stránku věci zachránit a za každou cenu do snímku nacpat nějakou dramatickou zápletku. Celkově tedy film vyznívá kostrbatě a nedodělaně, a jediný důvod, proč by film někdo měl chtít vidět více než jednou, je skvělá hudba. Za jedno zhlédnutí sice stojí, další Bídníky či La La Land však nečekejte.
