Dunkerk přináší na filmová plátna hrůzy války v krásných barvách
Kdykoli má přijít do kin další z filmů legendárního režiséra Christophera Nolana, je s tím spojeno očekávání, které většina ostatních filmových tvůrců nejspíš nikdy nepozná. Nolan totiž jako by viděl dál než ostatní - vždy přijde s takovým kinematografickým dílem, které posune celé odvětví zase o kus dál. Snímky typu Inception, Interstellar či série Temný rytíř, ač neskutečně pokrokové, jsou však nyní minulostí. Tentokrát se Christopher Nolan zaměřil na období druhé světové války, jež je i po tolika letech stále nevyčerpanou studnicí příběhů a inspirace.
Příběh Dunkerku probíhá v několika časových rovinách. Scény z pláže a mola, kde tisíce vojáků čekají na záchranu a odvoz domů, shrnují celý týden. To se prolíná s jedním dnem posádky malé výletní loďky a jednou hodinou z pohledu pilota bojového letadla. Není úplně lehké se v tom zorientovat, přestože podobného - nikoli stejného - efektu jsme byli svědky již ve filmu Inception. Tam se však na každé nové úrovni měnilo prostředí, což zde nevidíme. Pro někoho tedy může být složitější poznat, v jakém pořadí se události dějí, na které jsme zrovna lodi, na které zrovna koukáme letadlo či ve stopách kterého mladého vystrašeného vojáka zrovna jdeme. Spoustu návazností si tedy divák uvědomí až zpětně, a přijde tak o chvíle, během nichž se časové linky kříží či do nichž gradují.
I přesto již na první zhlédnutí (lze předpokládat, že ne poslední) vyvolává film opravdu silné pocity. Hrůzy války jsou zde vyjádřeny tak, že diváka zasáhnou; kupodivu i s vynecháním veškeré krve, létajících končetin a dalších nechutností, které sice k tomuto tragickému období neodmyslitelně patří, na druhou stranu jsme to všechno viděli již mnohokrát a je pochopitelné, že cílem tvůrců není přimět diváky odvrátit zrak. Nepotřebujeme vidět vyteklá střeva a popálené obličeje, abychom pochopili, že přežít každou další hodinu je úspěch. V očích mladíků vidíme jak neustálý strach a stres, tak i to, že ve vteřině, kdy nebezpečí pomine, se zvednou a v nejmenším se nepozastavují nad tím, že ležet o dva metry vedle, už je po nich.
S vynecháním příliš drastických pohledů na poničená lidská těla souvisí celková vizuální čistota filmu. Ačkoliv je vlastně Dunkerk shrnutím jedné z událostí války, plní svou roli formou krásných, často poklidných záběrů na dlouhé pláže, malé loďky zmítané vlnami uprostřed nekonečného moře či oblohu zbarvující se zapadajícím sluncem. Samozřejmě se ve filmu dostávají ke slovu i dramatické, intenzivní scény, opět však gradují zejména pomocí perfektně zprostředkovaných zvuků prostředí a pomocí světel a barev, nikoli pomocí křiku, nadávek a cákanců krve. Čím méně všichni mluví o tom, jak je válka hrozná a jaký strach v lidech vyvolává, tím více to jako diváci cítíme a věříme tomu.
Ve filmu máme příležitost vidět mnoho známých herců, příběh však nestojí na dialogu, nýbrž na výrazech tváře. Herci hrají očima a říkají tak mnohem víc, než by dokázali pomocí slov. Soustředění, strach, opakovaná rozhodnutí o tom, zda zariskovat svůj život ještě jednou a třeba tím někomu pomoci, ztracená víra v záchranu a malá hrdinství navzdory jistotě, že budou zapomenuta... To vše a ještě více film předává s důrazem na dokonalé zvuky a hudbu v pozadí, krásné uklidňující barvy a neobvyklé, fascinující záběry (například záběr na loď, která leží na boku a v kajutě stoupá voda, z pohledu lodi - voda tedy "stoupá" z pohledu diváka nikoli zespoda nahoru, ale zleva doprava).
Nolanův Dunkerk je jedním z filmů, který potřebujete vidět víckrát, a z toho minimálně jednou v kině. Není lehké hned napoprvé pochopit pořadí, v němž se věci dějí, nemusíte se však bát, o zážitek nepřijdete. Ten je totiž úplně v něčem jiném. Zaprvé v tom, jakou událost popisuje a z jakých malých, individuálních příběhů se skládá, zadruhé v tom, jakým způsobem, s pomocí jakých obrazů, zvuků a lidí toto dění vyjadřuje. Naprosto dokonalé filmové zpracování týdne na pevnině, dne na moři a hodiny ve vzduchu opět potvrzuje, že Christopher Nolan je oproti ostatním minimálně o třídu jinde a napjaté očekávání, které příchodu filmu do kin přecházelo, bylo absolutně na místě.
