Sibiřský deník: gulag, temno a naděje
Píše se rok 1941. Lotyšsko je už rok pod nadvládou Sovětů, ale dosud je relativně klid. Středostavovští manželé z Rigy navštívili operu, v přítmí divadla se romanticky drží za ruce. Naprostá idyla. Ráno poté do jejich bytu vtrhnou sovětští vojáci a odvedou je pryč včetně jejich syna a bratra manželky, kterou je ústřední hrdinka Melanie. Ta se se synem ocitne v dobytčáku, jedou neznámo kam. Netuší, že jsou před nimi dlouhé roky plné hladu a zoufalství.
Téma odsunu lotyšského obyvatelstva na nehostinnou Sibiř do gulagů je zřejmě pro spoustu lidí velkou neznámou. Nepochopitelné je i pro postavy snímku, kterým postupně během stopáže dochází, že na vině je nejspíš německá šlechta usazená v pobaltských zemích. Rusové je tehdy všechny házeli do jednoho pytle s fašisty a nenamáhali se rozlišovat, že mezi deportovanými jsou z valné většiny nevinní lidé.
Skvěle zvolené černobílé provedení snímku bylo rozhodně trefou do černého. Žánr temného historického dramatu si o něj vyložené říká – podobně zafungovalo třeba v českém filmu Já, Olga Hepnarová. Diváka při jejich sledování nerozptylují barvy a více se potom soustředí na vypjaté emoce, všeříkající výrazy ve tvářích protagonistů a zlověstnou hudbu v pozadí.
Snímek je tak autentický, že působí jako hraný dokument. Především je to zásluha představitelky ústřední role Melanie, švýcarské herečky Sabine Timoteo, která se se svým údělem pere s takovou vervou, že by se podle jejího výkonu dalo nahradit poslední slovo lidového rčení „člověk si zvykne i na šibenici“ vlastním jménem „Sibiř“. Při procházení si peklem uprostřed mrazivé pustiny ji při životě drží pouze útěcha, že její manžel stále žije v jiném táboře. Jeho postavě mohl být ve filmu dán větší prostor, ale vzhledem k zápletce je logické, že není.
Sibiřský deník zaměřující se na poněkud zapomenutý aspekt válečných dějin bude jistě nejvíce lákavý pro nadšence pro historii ruského bolševismu. Ve společnosti by ale měl rezonovat více, a to nejen pro svou informační hodnotu. Dokládá také fakt, že životní úroveň se může změnit ze dne na den a podstatných věcí, které většinou ani nevnímáme, bychom si měli vážit a nebrat je jako samozřejmost.
Foto: Bontonfilm
